Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 26.12.2012 09:49:15 

Kidarmy - vojenská historie 1939 - 1945

Články...
 
 

Zápalné láhve – molotovův kokteil

Zdeněk Beneš Kid

Článek je určen pouze pro badatelské a informativní účely !

 

Zápalné prostředky ručně vrhané mají svůj původ již ve staré Číně. V moderní válečnictví byly poprvé s úspěchem používány oběma stranami válečného konfliktu ve Španělské občanské válce. Název tohoto zápalného prostředku má však kupodivu původ nikoliv v SSSR, ale ve Finsku. Finové v Zimní válce proti SSSR s úspěchem používali zápalné láhve  hlavně proti sovětským tankům a název Molotovův kokteil byl určitou ironií pro Finy vlastní.  Po „ vyhrané „ válce se Sovětský Svaz poučil z z těchto draze zaplacených zkušeností, ale i ze zkušeností z bojů u jezera Chasan a konfliktu u Chalchin-golu kde zápalné láhve používali Japonci  a zápalná láhev se dostala i do výzbroje Rudé Armády. Zápalná směs se skládala z hořlavin a tužících prostředků, které zaručovaly přilnutí směsi k podkladu cíle. Zápal byl u průmyslově vyráběných láhví fosforovou tabletou, uzavřenou v tenkostěnné skleněné kapsli ve vodě a vkládané do láhve, nebo samozápalnou směsí. Láhev byla pokud možno tenkostěnná, běžně vyráběného typu, naplněná směsí a neprodyšně uzavřená  zátkou, šroubovacím víčkem , někdy i korunkovým uzávěrem (VB). Před použitím se zátka vytáhla , dovnitř se vložila kapsle a opět se láhev uzavřela. Po hození a rozbití láhve se rozbila i kapsle, fosfor se s reakcí vzduchu vzňal a zapálil rozlitou směs. Samozápalné směsi reagovaly se vzduchem přímo , bez nutnosti primárního zápalu ampulí. Zpočátku válečných let kdy byla nouze o chemické suroviny se používal jednoduchý způsob zápalu látkovým knotem.  Tento zápalný prostředek bylo velmi lehké vyrobit i v domácích podmínkách , takže se Molotovův kokteil stal oblíbenou zbraní partyzánů, odbojářů a dnes i demonstrantů a teroristů. Jako tužidlo se používal motorový olej( ten zároveň omezoval těkavost benzínu), dehet, ale i obyčejné strouhané mýdlo, často se benzín míchal s menším množstvím nafty. Tyto zápalné láhve však nebyly zcela typické pouze pro RA, ale užívala je i armáda Velké Británie, nebo Maďarska či Japonska, dokonce USA. Také Němci v průběhu WWII. s úspěchem používali zápalné láhve ( viz. Ukázka z manuálu pro granátníky) . Složení směsi i provedení  zápalu zůstávalo všude vcelku stejné. Občas se do obsahu ( byla li možnost) přimíchala trocha okysličovadla ( např. manganistany,dusičnany, hliníkový prášek a podobně). Málokdo ví že i v ČLA a později  ČSLA byla tato láhev ve výzbroji až do  šedesátých lete , zřejmě však bez přiřazení oficiálního vzoru (Rukojeť pro aspiranty a důstojníky v záloze – Munice , část XXI.z roku 1947) . Bohužel , ukázku originální sovětské láhve nemám. Ale čs láhve byly vyráběny poměrně přesně podle sovětského vzoru. Snad ještě zajímavost z WWII, sověti své láhve používali s minovým tahovým zapalovačem MUV zasunutým do hrdla a utěsněným keramickou hlínou jako nástrahu.

 

Zápalné láhve v Rudé Armádě

 Jak již bylo řečeno výše, Rudá Armáda přijala do své výzbroje zápalné láhve teprve po neblahých zkušenostech z konfliktů s Japonci, Poláky v roce 1939 a hlavně Finy v Zimní válce. Stavka v roce 1941 vydala zvláštní příkaz Ministerství potravinářského průmyslu zavést neprodleně do výroby protitankové zápalné granáty  ve skleněných lahvích běžného typu. Ty se měly plnit zápalnou směsí dle dodané receptury z konstrukční kanceláře NIII6 která měla zároveň na starost i vývoj ručních granátů. Jelikož v té době v Sovětském Svazu  nic nešlo tak jak by mělo, vlastní výroba začala až 14.7.1941 a teprve koncem roku 1941 byla zajištěna jejich dodávka na frontu. Ovšem , do té doby si sami vojáci pomáhali různou improvizací ve které byli sověti vždy mistři. Průmyslově vyráběné láhve byly plněny v té době běžnými hořlavými prostředky se zahušťovadly mezi které patřil i zvláště pro tento účel vyvinutý prášek OP-2. Zápal se v té době prováděl ještě textilním knotem – zápalnicí. Pro lepší efektivnost v boji byly následně zavedeny chemické zapalovače ve skleněné ampuli. Dále byl použit roznět konstruktéra A.T.Kučina  ke byla hořlavá směs smíšena s kyselinou sírovou a láhev z vnějšku obalena papírem nasáklým směsí chlorečnanu a práškového cukru. Po rozbití láhve a smíšení všech prvků došlo ke vznícení . Další konstruktér , G.Korobov  prosadil zavedení spolehlivějšího , jednoduchého nárazového zapalovače který při dopadu láhve odpálil v láhvi cvičný puškový náboj. Potom již následovaly láhve se směsí KS nebo BGS plněné samozápalnou směsí, kdy ke vznícení docházelo po styku hořlavé kapaliny se vzduchem po rozbití skleněného obalu. Při obraně Moskvy se zkoušelo vystřelování zápalných láhví ze speciálního puškového granátometu, zasažení cíle však bylo takřka nulové a láhve při výstřelu praskaly a vzněcovaly se . Brzy bylo od tohoto způsobu upuštěno.

 

Citujeme z dobového manuálu :

Zápalné láhve  ( manuál Ruční granáty , Moskva 1945 , překlad)

Kromě ručních protitankových granátů a pro boj s tanky a obrněnou technikou byly ve výzbroji Rudé Armády a armádách jiných zemí zavedeny  zápalné láhve.

Ve výzbroji Rudé Armády je zavedena zápalná láhev  1) se samozápalnou kapalinou  KS a 2) zápalnou směsí N01. Zápalné láhve byly obyčejné průmyslové výroby o objemu 0,5 – 0,7 l.  Samozápalná směs KS byla užívána čistá , nebo s příměsí , dodávající směsi vaznost a přilnavost. Tyto směsi se na první pohled odlišovaly druh od druhu barvou. Čistá KS byla barvy žluto-zelená, směs KS s příměsí měla barvu tmavě-červenou. Láhve se samozápalnou směsí byly uzavřeny rezinovými zátkami  vmáčknutými do hrdla láhve a zajištěnými drátem a izolovanými páskou ( obr.100). Pro ochranu směsi KS před stykem se vzduchem se do láhve přidává trocha vody a kerosinu.

Zápalné láhve se zápalnou směsí N01 je uzavřena obyčejnou korkovou zátkou Pro zápal směsi sloužila samozápalná ampule, vložená do zápalné směsi v láhvi která směs zapálí po rozbití láhve nárazem na překážku ( tank, obrněný vůz a jiné ). Pro bezpečné použití zápalných lahví prvního typu v zimních operacích při nízkých teplotách vzduchu se používalo několik různých typů směsí :

  1. Směs značky KS-Z ( zimní) vzněcující se až do teploty - 400 C
  2. Směs značky VKS-Z ( zimní vazká) vzněcující se do teplot -400 C
  3. Směs značky KS-O) podzimní s rozpouštědlem) vzněcující se do teploty -200C
  4. Směs značky VKC-O ( vazná podzimní s rozpouštědlem) vzněcující se  do teploty -200 C
  5. Směs značky KS-B ( s benzínem ) vzněcující se do teploty -300C

 

Zapalování láhví se zápalnou směsí NO-1 se provádělo do teploty -200C jednou ampulí , při teplotách nižších než -200C potom dvěma zápalnými ampulemi, jednou jako hlavní , vloženou do směsi v láhvi, druhou jako záložní připevněné k boku zápalné láhve zvenčí.Jestliže směs při teplotách -200C ani potom nezažehne, přidá se další ampule.

Zápalná láhev se samozápalnou směsí KS je  při vrhání na cíl držena rukou za spodní část láhve, láhev se směsí N0-1 se může házet libovolným způsobem.

Doporučuje se způsob použití zápalných láhví tímto způsobem : Nejprve se hodí láhev KS a potom jedna nebo dvě láhve se směsí N0-1.

 

Vcelku můžeme dnes říct že Rudá Armáda věnovala vývoji  a použití zápalných láhví značnou pozornost a dokázala jejich uplatnění dovést do maxima. O tom svědčí i to , že tyto zápalné protitankové prostředky zůstaly v její výzbroji i dlouho po II. Světové válce.

 

Pozn. aut. : Z uvedeného textu je pravděpodobné, že tento manuál byl vydán po válce, nebo v jejím závěru, kdy již nebyla nouze o chemické prostředky a tudíž se zde neuvádí nouzové zapalování knotem.

 

       

   

Sovětská zápalná  láhev KS a láhev N0-1    

 

             

  

Sovětská brašna na tři kusy zápalné láhve. Přihrádky jsou vyložené vatovou podšívkou

 

    

 

 Dobová popiska k zápalné láhvi

 

 

Finská zápalná láhev m/34 ( Molotovův kokteil)

V 1934 mělo Finsko k použití 500 ml zápalnou láhev , kde byla směsice, která zahrnovala 200 ml dehet a zbytek  byla hořlavina . Palivo mohlo být dřevný alkohol nebo benzín nebo oboje. Dehet byl nutný pro kouř a dával lepší přilnavost. Až v roce 1937 kapitán Eero Kuittinen opět zkoušel různé směsi a hořlaviny k použití v zápalné láhvi. Jeho poslední výsledky měly dobu hořebí až 60 vteřin. Uzávěr byl vyrobený z hliníku a později z bakelitu. Během Zimní války lihovarnická firma Oy Alko Ab stočila 500 000 kusů Molotovova  koktejlu.

 

Finská zápalná láhev –oslnivá m/44

Hrdlo  této láhve byl anatomicky tvarováno pro lepší uchopení rukou . V dolní válcovité části láhve byla zápalná směs. Láhve byly vyrobené prostřednictvím lihovarnické firmy  Riihim äen Lasi Oy v 1944. byly naplněné druhem térové kapaliny, která tvořila při vznícení oslnivý kouř

 

Maďarská zápalná láhev M39/a

 

  

Maďarská láhev M39/a ze sbírky autora. Na druhém obrázku je vidět vyhloubenina ve dnu láhve .

Do té se vkládal roznět.

 

    

 

  Tato zápalná láhev se zapalovala ampulí která byla přilepena ve vyhloubení dna láhve ( 2 ampule). Přepravovala se v plechovém pouzdře uzavřeném pružným patentovým uzávěrem s klipsem

 na uchycení k opasku nebo náprsnímu popruhu.    

Vzor/ typ ……… …M39/a

Země původu ……..Maďarsko

Období použití…….WWII

Výška láhve………..100 mm

Průměr láhve…………77 mm

Náplň – směs………..benzín

Hmotnost celkem……600 gramů

Hmotnost náplně…….250 gramů

 

 

Československá zápalná láhev

 Budeme li citovat stať o zápalných láhvích ve výzbroji ČS armády z publikace Rukojeť pro poddůstojníky a důstojníky v záloze – Munice, vydané v roce 1947,  vcelku se zde nedozvíme nic nového nežli ze staršího ruského manuálu Ruční granáty z roku 1945. Československé láhve věrně kopírovaly sovětský vzor výrobou, náplní ,zápalem i použitím.

Citace :

78. Zápalných láhví používáme k boji s tanky a obrněnými vozidly, dopravními auty , k zapálení skladů a letadel na letištích  a konečně k ničení živých cílů v budovách a jiných úkrytech.

Láhve jsou plněny :

a)     Samo vznětlivou směsí KC. ( pozn. autora: zde je v manuálu omyl, neboť do písmene kopíruje sovětské označení, které je v  latince KC, ovšem v azbuce samozřejmě KS) Užívá se normálních láhví od piva o obsahu 0,5 – 0,7 l. Na zničení jednoho tanku je třeba tří láhví. Teplota při hoření 800 – 1000o C.  Doba hoření ½ - 3 minuty. Délka vrhu 15 – 20 metrů.

b)     Zápalnou směsí č.1. Směs se vznítí po dopadu obsahem ampulky připojené k láhvi. Doba hoření 40 – 50 vteřin.  Teplota hoření 700 – 800 oC.

Pozn. autora : U této láhve se vkládala ampule dovnitř, láhev byla uzavřena korkovou zátkou s provázkem. V kompletním návodu na láhvi se uvádí i použití knotu – zápalnice.

  

 

Československá zápalná láhev

 

 

 

Německé zápalné láhve

Stejně jako v ostatních válčících státech se v Německu používaly zápalné láhve vyráběné průmyslově , z lahví od vína , piva , ale i mléka a  také láhve improvizované , s jednoduchým hořlavým nebo i samo vznětlivým zápalem , vyráběné různým způsobem , z různého materiálu a s různým obsahem .  Tento způsob výroby převládal hlavně ke konci války , kdy spojenecké nálety značně narušily ekonomickou a výrobní infrastrukturu Třetí říše a potřeba protitankových prostředků , obzvláště proti lavinám pancéřů na východní frontě stále stoupala.  Jako rozněcovače se používaly skleněné ampule plněné kyselinou , škrtací zapalovače, zápalnice , ale samozřejmě i obyčejné látkové knoty . Náplň lahví se nijak nelišila od všeobecně používaných . Benzínové a naftové směsi, přídavky pojidel a okysličovadel ve formě asfaltu , oleje , hliníkového prášku  a podobně.Vv první polovině války u průmyslových výrobků pro ruskou frontu i speciální proti mrazové příměsi. Některé typy průmyslově vyráběných láhví byly z upravených láhví ze zeleného skla velikosti láhve od vína. Uzavíraly se korkovou , nebo gumovou zátkou s otvorem pro vložení zápalnice v kaučukové trubici. Při přepravě , nebo použití jiného typu rozněcovače se hrdlo uzavíralo šroubovacím uzávěrem. Tyto láhve měly z boku dva otvory do kterých se vkládaly rozněcovače . Rozněcovače tvořily obyčejné granátové časovací tahové zapalovače . Otvory byly uzavřeny gumovou páskou . Jiné láhve byly bez bočních otvorů , pouze s možností vložení zápalnice zátkou , nebo připevnění škrtacího zapalovače k boku láhve , například drátem .

 

           

          Uzávěr a zátka                          Otvor v zátce pro zápalnici                      Tahový zapalovač

     

          Průmyslově vyráběná láhev s otvory na boku                                 Zápalnice v kaučukové trubici

 

 

  

Obrázek z manuálu pro německé granátníky o použití zápalné láhve

 

          

  Připevnění  škrtacího zapalovače                            Zápalná láhev z láhve od mléka    

 

 Zápalná láhev Velká Británie

 

  

Obrázek fosforo-benzinového

granátu armády Velké Británie WWII

 

  1. korunkový uzávěr
  2. skleněný obal
  3. 10% prázdného prostoru
  4. kaučuková hadička
  5. benzin
  6. voda
  7. fosfor
Itálie
 
 

 

 

Na závěr uvádím složení a přípravu samozápalné směsi do sovětské zápalné láhve. Autor upozorňuje že toto složení slouží pouze pro badatelské a informativní účely! Veškerá domácí výroba a vlastnictví může být posuzována podle paragrafu TZ jako nedovolené ozbrojování!

 

Samozápalná směs pro láhve typu KS.

Láhev je naplněná směsí koncentrované kyseliny sírové  a benzinu ( 1/2benzinu , 1/2 kyseliny sírové). Pevbě uzavřená láhev se obalí hadrem a hadr se nechá nasáknout směsí chlorečnanu s cukrem( nasycenýroztok) a nechá se uschnout - tato procedura se může opakovat i několikrát. Po zaschnutí se z láhve stane zápalný granát, stačí hodit a po rozbití sklenice se sám zapálí.

 

 

Autor článku - Zdeněk Beneš Kid

překlad manuálu – Z.B.Kid ,Zdroje : Internet, Intarex-Arms and Explosives, Lexpev, dobové manuály, vlastní sbírka a výzkum

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

NĚMECKÁ SIGNÁLNÍ PÍŠTALKA

Signální píšťalka, která jinak neměla zvláštní význam se v boji osvědčila na sto procent. Rozkazy, které volal velitel mohly být často nevyslyšeny a uprostřed zvuků střelby zanikly.Vojáci kteří se postavili a máváním a posunky komunikovali s ostatními byli během boje častým cílem nepřátelských střelců a odstřelovačů, kteří  byli cvičeni na vyhledávání cílů jako byli velitelé, důstojníci a vojáci kteří se prozradili tímto chováním.Proto měli velitelé signální píšťalky, kterými dávali rozkazy ostatním a ti na tyto signály reagovali...

STAVBA PÍŠTALKY

Německé píšťalky měly velmi jednoduchou konstrukci. Byly vyrobeny většinou z tmavého bakelitu.Byly 5 cm dlouhé a měly dutinu s dřevěnou kuličkou..Na konci bylo očko kam se upevňovala šňůra (signalpfeifferschnur) na zavěšení do uniformy.Provázek byl asi 35 cm dlouhý,upletený do řetízku ve tvaru stromečku.Na každém konci byly asi 2 cm oka.Jedno oko bylo propleteno přes očko na píšťalce a druhé se zavěšovalo na druhý knoflík uniformy.Píšťalka se nosila zastrčená do pravé náprsní kapsy ...

 

SIGNÁLY VYDÁVANÉ PÍŠTALKOU

Píšťalka vydávala silný a pronikavý zvuk, který byl slyšet na desítky metrů a byl nezaměnitelný než ten, který vydávaly píšťalky spojenců. Anglická  policejní vydávala dvojitý a pravidelný zvuk. Americké hvízdaly vysokým trylkem. Německá signální píšťalka vydávala hrubý a pronikavý zvuk.

PŘEHLED SIGNÁLŮ UŽÍVANÝCH V NĚMECKÉ ARMÁDĚ



-------- : přerušovaný hvizd :  ALARM /POPLACH/

--- :tři dlouhé hvizdy : SESKUPIT/SCHROMAŽDIT/

- :1 dlouhý hvizd : ÚTOK nebo PŘESUN

-- :2 dlouhé hvizdy : STÁHNOUT SE ZPĚT /signál se opakoval/

-* :1 dlouhý a 1 krátký : STÁHNOUT SE VPRAVO

*- :1 krátký a 1 dlouhý : STÁHNOUT SE VLEVO

**- :2 krátké a 1 dlouhý : PŘESUN VLEVO

-** :1 dlouhý a 2 krátké : PŘESUN VPRAVO

**** : 4 krátké hvizdy : ZNOVA SE SESKUPIT

-*- :1dlouhý,1 krátký,1dl.: SESKUPIT SE U VELITELE

   

Německá poddůstojnická píšťalka



 

 

                                                Carská poddůstojnická píšťalka

 

odkaz na tu anglickou: http://www.editing.org.uk/tanis/misc.htm

Autor Láďa , článek převzatý z www.detektorweb.cz

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

V oblasti střeliva a nábojů se dá stále objevit nějaká novinka , nebo zajímavost . Na  takové zajímavosti jsem narazil při sbírání podkladů pro svůj jiný článek v knize Jiřího Čermáka , Čtyřicet let konstruktérem zbraní . Rozdělil jsem je do dvou článků a přidal svůj krátký komentář .

 

 

DIVERZNÍ NÁBOJE

 

V průběhu druhé světové války němci používali mnoho nástrah a pastí  , šikovně umístěných místech bojů a v osadách které byli nuceni vyklidit . O jedné z nich , nástražném rozněcovači zajišťujícím položené minové nástrahy proti zvednutí jsme se již na našich stránkách zmiňovali . Méně známé jsou ale takzvané diverzní náboje , které němci vyráběli ve značném množství . Jedná se puškový náboj r.7,62 Mosin do sovětských pušek Mosin 1891/33 , Mosin vz.44 a Tokarev a Simonov . Náboj se vzhledově ani materiálem neliší od originálu , má však uvnitř místo náplně střelného prachu dva válečky , jeden stříbrný a druhý hnědý , který na první pohled připomíná lisovanou trhavinu TNT . Ve vojenském učilišti v Brně , kde se likvidovala vzorková malorážová munice provedli s tímto nábojem pokus střelby s puškou Mosin 1891/33 , upnutou do střelecké stolice . Známý konstruktér zbraní  J.Čermák , který zde v tu dobu prodělával základní vojenskou službu a zkoušce byl přítomen vzpomíná : “Po vstupu do střeliště se nám naskytl nevídaný pohled . Ve střelecké stolici trčely trosky někdejší pušky , kolem třísky z pažby . Vedle stolice silně poškozený závěr . Hlaveň včetně pouzdra byla v oblasti nábojové komory výbuchem roztržena přibližně ve vodorovné rovině , horní část v délce asi 120 mm byla odlomena . Ve vývrtu , několik centimetrů před vylomenou částí bylo vidět střelu . Tento výstřel by při zalícení střelec jistě nepřežil . Mezi učiteli ve škole byli také volyňští Češi , kteří se zúčastnili války přímo na frontě . Jeden z nich nám vyprávěl že po draze získaných zkušenostech s těmito náboji byl v sovětské armádě vydán striktní zákaz používání nalezeného střeliva“.   

O těchto diverzních nábojích setaké zmiňuje ge.v.v. Oldřich Kvapil , ve své knize Návrat z bouře na str.53

 

 

  

J.ČERMÁK – KULOMETNÉ CVIČNÉ STŘELBY A ÚČINKY CVIČNÉHO NÁBOJE,

Jiří Čermák se ve své knize Čtyřicet let konstruktérem zbraní mimo jiné zmiňuje také o zajímavém účinku cvičného střeliva s dřevěnou střelou . Tato příhoda se stala v době jeho základní vojenské služby v Litoměřicích.

Při jednom z rozsáhlejších cvičení v terénu bylo jeho střelecké družstvo vybaveno lehkými kulomety vz.26(ráže 7,92 mm) opatřenými cvičnými nástavci na ústí hlavně , místo obvyklých tlumičů ohně . S kulomety byly dodány speciální cvičné náboje s červenou dřevěnou střelou . Na rozdíl od podobných nábojů které se používaly do opakovaček vz.98 byly kartony s náboji pro kulomet označeny výrazným červeným pruhem a popis uváděl , že náboje jsou plněny 3g prachu . Kulometčíka jednoho střeleckého družstva napadlo vyzkoušet účinky této střely na krátkou vzdálenost , neboť všichni byli předem varováni a poučeni o nebezpečnosti těchto střel na vzdálenost kratší 20m . V zalesněném terénu , mimo dohled instruktorů tedy střelec sundal z hlavy ocelovou německou přilbu , kterou tenkrát všichni nosili a na zemi  do ní asi ze vzdálenosti jeden a půl metru z kulometu vystřelil . Výsledek prý byl opravdu překvapující ! Dřevěná střela do přilby prostřelila díru ze které se na všechny strany rozbíhaly trhlinky , plech byl prohnutý dovnitř a v paprscích mezi trhlinami bylo vidět že přilba je opravdu ocelová .

 

Další věc která mě zarazila je označení a popis prachové náplně zmiňovaných cvičných nábojů . Víme z literatury i vlastní praxe že do lehkých kulometů vz.26 a těžkých kulometů vz.37 byly používány cvičné střely s dřevěnou střelou tmavě fialově zbarvenou a s prachovou náplní 1,5 g , zatímco střely červené s prachovou náplní 1 g byly pro použití ve vojenských opakovačkách . S náboji popisovanými v citaci pana Čermáka jsem se dosud nesetkal ani teoreticky , nehledě na jejich prachovou náplň , která se blíží prachové náplni ostrého náboje . Možná se jednalo o cizí (snad německé) náboje kořistního původu . Také účinek střely , byť na tak malou vzdálenost je zarážejíc í. Cvičné dřevěné střely podléhaly přísným zkušebním testům a normám , jedním u nich byla i zkouška střelby na vzdálenost 20m na balicí papír , kdy nesmělo dojít k jeho proražení . Ano , na kratší vzdálenost mohla střela být nebezpečná , nebezpečí však spočívalo v ohrožení dřevěnýma třískama a odštěpky , vzniklými po roztříštění střely již v hlavni . Neboť to bylo důležité a tak byla střela i konstruována . Vyráběla se s osikového dřeva které bylo pro lepší tříštivost praženo a konzervováno formalýnem . 

 

 

 

O bližší objasnění některých otázek položených v předchozích článcích jsem požádal Ing. Víta Pažourka - Vipa z KVH HP19 Brno a pana Petra Švestku , vedoucího skladů firmy Sellier & Bellot . Jejich odpovědi otiskuji beze změn , vyjmul jsem jen nepodstatné drobnosti ( např. „ ahoj Kide , Ty starej choroši „ apod. ).  

 

 

 

 

CVIČNÝ NÁSTAVEC.

Z LK26 JSEM STŘÍLEL SLEPÝMI S I BEZ NASTAVCE. SAMOZŘEJME ZE DÁVKY TO DAVALO JEN PRI POUŽITÍ NÁSTAVCE .

SNAHU O ZNOVUNABITI MĚLA  26KA I PRI POUŽITÍ  NA KOLENĚ DĚLANÉHO STŘELIVA ZAVŘENÉHO DO HVĚZDICE , OVŠEM  PROVEDLO TO POUZE 1,5 CYKLU:

RUČNĚ SE NABILO (PRSTY VEDEN NABOJ DO KOMORY) ,  SPUSTILO ,  VYSTŘELILO , VYTAHLO  NÁBOJNICI ,  VYHODILO , PODALO NÁBOJ  ZE  ZÁSOBNÍKU  A SKŘÍPLO HO TO , NEBOŤ DÍKY ABSENCI DŘĚVENÉ STŘELY NEMĚL SPRÁVNOU GEOMETRII A TAK ŠEL "NÍŽ" A NE DO KOMORY. 

DŘĚVENÉ STŘELY JSOU Z PRAŽENÉHO (TEPELNÝM OPRACOVÁNÍM KŘEHKÉHO) DŘEVA  , KTERÉ SE OPRAVDU ROZPADÁVÁ NA TŘÍSKY JIŽ V HLAVNI A KDYŽ SI UVĚDOMÍŠ  V KTERÉM MÍSTĚ JE NA LK26 KANÁLEK PRO ODBĚR PLYNU DO PÍSTOVÉ TRUBICE ( JEN PÁR CENTIMETRŮ PŘED KONCEM VÝVRTU ) TAK SI DOVOLÍM  TVRDIT ZE PRINCIP STŘELBY ODBĚREM PRACHOVÝCH PLYNŮ S JEJICH TLAKOVÁNÍM DÍKY ZÚŽENÉMU PROFILU CVIČNÉHO NÁSTAVCE JE SHODNÝ U DŘEVÁKOVÉHO I HVĚZDICOVANÉHO STŘELIVA UK59 CI SA58.  

ROZHODNĚ SI TEDY PROSÍM OPRAV SVÉ TÁZACÍ VĚTY NA TÉMA POTŘEBNOSTI NÁSTAVCE NA KULOMETU VZ.26 VŮČI TVÉMU KONSTATOVANÍ O DŘEVĚNÝCH STŘELÁCH ,  KTERÉ SÁM POPÍRÁŠ V ZÁVĚRU ČLÁNKU SPRÁVNÝM UVEDENÍM FAKTU ROZTRŽENÍ STŘEL JIZ V HLAVNI.

VIP

 

Se zájmem jsem si přečetl tento meil a dovolím si pár poznámek , když dovolíte . K článku kulometné cvičné střelby a účinky cvičného náboje : do diskuse o plynovém cvičném nástavci nemám co dodat , zajišťuje přesně funkci kterou popisujete , munice cvičná , červeně značené střely do kulometů nebyly , byly pro pušky vz.24 , žlutá střela pro Lk vz.26 a Tk.vz.37, černá střela Tk.vz.7/24 a Tk vz.24 zelená let.kulomety a kul vz.30 . Popisovaný náboj nebylo možno nalaborovat , naplnit 3 g.nitrocelulózového bezdýmného prachu ngctp , pro cvičné náboje se prostě do nábojnice nevejde , maximální náplň této hnací náplně je 2.6 g . Podle popisu se může jednat o náboj vz.30 redukovaný 7,92-Rd-30 který byl určen ke střelbě ze samočinných zbraní s cvičnou hlavní , střela byla dřevěná , cvičného náboje a uvnitř střely byla ocelová kalená kulička o hmotnosti 0,27 g . Značení náboje obvodová spára mezi nábojnicí a zápalkou zalakována černě , nábojnice poniklována a střela lakována černě , počáteční rychlost Vo-900 M/s dostřel asi 300 m . Nyní něco k rozkladu střely cvičného náboje . Střela po výstřelu nevytváří třísky , ale účinkem tlaků a teplot se dřevo rozpadá a před hlavní se jedná vlastně o dřevěný prach , který je do vzdálenosti 3 m od hlavně nebezpečný spolu s tlakem a teplem , nemůže v žádném případě někoho poranit . Střely se vyrábějí z osikového nebo olšového dřeva ,je vyráběna soustružením na speciálním soustruhu a musí být vždy napříč letorosty , následně se dřevěné střely praží při teplotě 90 st.nejméně 2 hodiny , čímž se dřevo stane křehkým a zaručuje rozpad střely na prach .

K článku Diverzní náboje :

ano tato munice se skutečně vyráběla , místo hnací náplně bezdýmného nitrocelulózového prachu byly použity dva válečky , hnědý váleček byl vlastně rozbuška , protože musela být zabezpečena funkce zážehu od obyčejné puškové zápalky , což bylo možno pouze od zažehovače černého prachu a následně zážeh rozbušky a ten stříbrný váleček byla trhavina , která udělala práci o které je v článku řeč . Je mi známo , že tento druh munice vyráběla německá armáda , někde doma bych našel i jediné značení tohoto diverzního náboje , bylo použito jednotné značení na dně nábojnice .

Petr Švestka
vedoucí skladů Sellier&Bellot a.s

 

DÍKY PETROVI ŠVESTKOVI ZA ODBORNÝ A KVALITNÍ KOMENTÁŘ , OSTATNĚ JAKO VŽDY .

 DLE MÝCH ZKUŠENOSTÍ S PAMĚTNIKY  A JEJICH VZPOMÍNKAMI NA MANÉVRY SE CVIČNÝM STŘELIVEM SE TAKOVÉ DROBNOSTI JAKO BARVA DŘVENÝCH KULÍ NA CVNB NAPROSTO PLETOU ... KAZDÝ SI PAMATUJE JEN NA TY "DŘEVENÉ KULKY" ,  ALE BARVA ?  SNAD BY SI PAMATOVALI ZELENOU A ŽLUTOU ,  KTERÉ SE VYSKYTOVALY U REDUKOVANÉHO STŘELIVA ,  ALE ZATÍM JSEM NENARAZIL NA NIKOHO ,  KDO BY UVÁDĚL VZPOMÍNKU NA TYTO REDUKOVANE STŘELBY A TAK PESTRÉ BAREVNÉ NÁBOJE .  PROSTĚ ZÍSKAL JSEM DOJEM ZE BUD´ CVIČNÉ SLEPÉ PATRONY NA MANÉVRECH NEBO ŘÁDNÉ OSTRÉ ŠKOLNÍ / OSTRÉ POLNÍ STŘELBY .  A ŽE TY REDUKCE JSOU MEZIPRODUKTEM SNAD HOSPODÁŘSKÉ KRIZE 20. LET ...OVŠEM VÝDEJ TAKOVÉHO  "ZRÁDNÉHO"  REDUKOVANÉHO STŘELIVA  ,  KTERÉ NENÍ  "SLEPÉ"  ANI NAHODOU  , V DOBE POVÁLEČNÉ (VIZ NOSENI WH BLEMBÁKU) BYCH NEVYLUČOVAL A SVEDČILO BY TO O IMPROVIZACÍCH A DNES JASNĚ ZAKÁZANÝCH VĚCECH ,  KTERÉ BYLY TEHDY NA DENNÍM POŘÁDKU . 

PRO ILIUSTRACI :  V ČASOPISU NAŠE VOJSKO ROČNÍK 1948 MÁM KROM SPOUSTY FOTEK SAMOPALNÍKŮ S STG44 A VAJÍČKY ČI S ŠPAGINY A WH BLEMBÁKY OBOJÍ VEZOUCÍ SE NA CROMWELECH A DŮSTOJNÍCI V BATLECH OKOLO ... TAK TAM MÁM I FOTKU "ODSTŘELU LEDU" OVSEM SPÍŠE "STŘELBY DO LEDU" ,  NEB NA BŘEHU SLUŠNÉ ZATARASENÉ ŘEKY JE POSTAVENY PAK40 A TEXTÍK PÍŠE ŽE I NAŠI DĚLOSTŘELCI SE ZAPOJILI DO BOJE S ŽIVLEM ... DOKÁŽETE SI NĚKDO PŘEDSTAVIT ŽE BY DNES DOJELA NA BEROUNKU DANA  A PÁLILA DO BARIÉR  ?  TEN PROSTOR CIVILNI KRAJINY K VYKLIZENI PŘI DĚLOSTŘELBĚ? ...

 VIP

 

díky za možnost diskuse , předem se omlouvám , veškeré informace, které jsem Vám zaslal jsou citací z výrobních předpisů z let 1936-1938 . Pravdou je , že Wehrmacht po obsazení firmy Sellier&Bellot udržoval výrobu této munice do zhruba května 1940 . Potom zde začaly platit podmínky technologických postupů Wehrmachtu a mohu Vám říci , že se tato část archivu velice slušně ztratila . Existují postupy a nákresy na Gspur munici Flak 20 mm Oerlikon 20mm sposta časovačů a ženijních rozbušek dokonce i na kurz munici , ale cvičnou jsme buď pro Wehrmacht nevyráběli , nebo to někdo stopil . Pravdou je , že jsem objevil cvičné na Kurz munici , pamětníci , kteří buď vymřeli , nebo dožívají a jejich paměť již neslouží mi před zhruba 10-ti lety vyprávěli o výrobě cvičné munice pro Wehrmacht , takže si osobně myslím , že se zde vyráběla . Je pravda , že spoustu dokumentace si od nás odebrala Zbrojovka Brno , do jejíž koncernu naše firma spadala zhruba 20 let , ještě pod názvem Blanické Strojírny , jo zlatá doba , že ? Mám v archivu dokumentaci českého kriminalistického ústavu z roku 1951 , kde se tato munice popisuje a je zde jasně psáno , že byly vlastně jen dva druhy . Nedalo mi to a zapátral jsem v archivu a dozvěděl jsem se , že je to pravda . Po válce se zde vyráběly a naše armáda používala pouze 7,92 Mauser s dřevěnou střelou modrou , ty byly určeny pro Tk.vz.37 a Lk.vz.26   a s červenou dřevěnou střelou výhradně pro pušky . Nebudu polemizovat o trofejní munici , která se v malých počtech dá u naši armády nalézt dodnes , buď jako překontrolovaná a přebalená , nebo pouze s přelepkou v českém jazyce . Funkce dřevěné střely je popisována v interních výrobních předpisech a je doloženo , že byly běžně prováděny zkoušky s velkým archem papíru umístěným před hlavní ve vzdálenosti 3-6 metrů , to podle druhu a množství navážky prachu a nesmělo dojít k protržení papíru po výstřelu . Pro zajímavost u cvičné munice 7,62x39 vz.43 se tyto zkoušky provádí ve vzdálenosti 3m !!!! a plnou dávkou a nesmí dojít k průseku , jinak armáda munici nepřevezme . Pravdou je , že někteří autoři popisují funkci a značení munice jinak , nezpečuji se tomu , ale je potřeba mít na zřeteli o čí munici se jedná a kdy byla vyrobena . Jinak jen tak pro zajímavost , objevil  jsem bezva špek , zapalovací náboj do plamenometu vz.42 . Je to docela zajímavé , pro Vaši informaci,je to náboj ruský 7,62x54R-klasický Mosin zavřený do hvězdy a je na hvězdě lakován bíle , dnové ražení SB vz.42 , moc by mne zajímalo , co by se stalo , kdyby ho dnes někdo nabil do Mosinky a vystřelil na ukázce , byl by to zajímavý světelný efekt bez zvukové kulisy .Sehnal jsem to zde v archivu , vyráběl se v malých sériích do 60tých let zhruba od roku 1948 . Náplň byla tvořena na dně 0,3g černý prach a potom 99.9% hořčík v navážce 1,2 g  v lisovaném válečku . Pokud se jedná o střelby Paku 40 do ledu je to síla , tu Danu bych chtěl vidět střílet do ledu , to by asi šlo o rozšíření koryta řeky na jezero o))) . Pro vaši informaci , mluvil jsem s pamětníkem , která žil zde v jedné obci a ta si objednala v roce 1949 odstřel mostu přes řeku Sázavu , chtěli stavět nový most , přijeli pyrotechnici , naládovali a jen to pšouklo a most stál dál . Myslím že použili nevhodné trhaviny nebo to prostě špatně propočítali , po rozpravě co dál si jeden domorodec vzpomněl , že zná dědu , která má doma po Němcích dlouhé válce trhaviny , děda je doma skutečně měl a když to odpálili , tak ve vsi měli takové malé jezero . Je to síla co se po válce dělo a co toho měli lidé doma .

Švestka Petr
vedoucí skladů Sellier&Bellot a.s

 

 

Když se nám tak krásně rozběhla diskuse na téma cvičná a zvláštní munice , měl bych na Petra ještě jeden dotaz . Nedávno se mi dostal do sbírky cvičný náboj 7,62 x 54 R Mosin ( puškový )  s dřevěnou , cvičnou střelou . Nábojnice je mosazná , nebo pomosazená , střela je fialová ( modro-černo-fialová) , zřejmě zčernalá věkem a rozměrově přesně odpovídá cvičným střelám Mauser z před a poválečné produkce . na dně nábojnice je jediné , velice nezřetelné značení ( alespoň se tak jeví pod lupou ) 60 a na protilehlé straně 44 , ale u některých třeba 41 nebo 39 . Náboje byly uložené v papírové krabičce po 15ti kusech , stejné jako cvičné náboje Mauser , v chromovaných rámečkách , na obalu je nálepka totožná s nálepkami na cvičných dřevácích Mauser , datum výroby 5/1949 , prach vz.26 nma 5/47 , náplň 1g . Jelikož jsem se ještě nesetkal s cvičným nábojem Mosin s dřevěnou střelou , docela by mě to zajímalo . Myslím , že se jedná o náboje vyráběné Sellier & Bellot pro opakovačky Mosin , kterých bylo v naší poválečné armádě značné množství . Kid.

 

 

 

 

Zdravím a velice se omlouvám za zpoždění v odpovědi ,

 

pokud se týká toho cvičného náboje 7,62x54R , u nás vz.59 neboli "Mosin" jde o zvláštní hybrid , který jsem nikdy neviděl . Podle popisu nábojnice je ruská dle dnového značení , různé  čísla jsou kódové znaky výrobních závodů , Rusko dodnes používá značení čísly a nikdo vlastně přesně neví , který závod má jaké číslo , pokud vím je čísel přes 85 a jen 60 je popsáno který závod to je , podle popisu střely , ta je jasně použita z našich cvičných "dřeváků" . Náplň a typ prachu souhlasí s používaným do dřeváků , zjišťoval jsem okolnosti a nikdo ani archiv mi nedokázal potvrdit , nějaké velké série , je možné , že se jednalo o nějakou menší zakázku pro trofejní zbraně , tudíž jde o náboj poměrně vzácný . Bohužel více informací nemohu poskytnout . Přeji krásný den s pozdravem

Petr Švestka  , vedoucí skladů Sellier&Bellot a.s

 

 

 

 

Články a diskusi sestavil Zdeněk Beneš Kid

 

 

Účastnili se Ing. Vít Pažourek  a Ing. Petr Švestka , vedoucí skladů Sellier  & Bellot a.s.

Tento článek s diskusí byl prvně zveřejněn na webových stránkách KPV Armus Chomutov

 

 

Zdravím vespolek,

 

Na této citaci mě zarazilo několik věcí . Jednak jsem se dodnes vlastně pořádně nedozvěděl funkci cvičného nástavce na ústí kulometu . Vím že se používal běžně při manévrech československé předválečné armády , existuje dost dobových snímků které to potvrzují . U dnešních zbraní , kdy se používají cvičné střely se zavinutým ústím nábojnice je jeho funkcí zajistit svým zúženým profilem plnou automatickou funkci zbraně . To je však zbytečné tam , kde se používají cvičné střely s dřevěnou střelou , která sama o sobě před svým rozpadem v hlavni zajistí dostatečný tlak plynu na plynový píst .

  

 

......................................................................................................................................................................................

Tento článek byl součástí přednáškového semináře Východní fronta 1914-1945 uuspořádaného KPV Armus Chomutov v roce 2007.

 

      

 

Druhá Polská Armáda – jiný pohled              Slawomir Cisowski, Mirosław Majkowski (překlad: M. Gajdorus, M. Kopecký)

 

Ačkoliv se obyčejně zajímám o polskou předválečnou státní policii, v letech 2. Polské Republiky, budu nyní hovořit o tématu 2. Polské armády (PA), která je mi obzvláště blízká.

Hlavním důvodem, proč se o ni zajímám je, můj děd, poručík Stanislav Pondo, který v této armádě sloužil. Proto se na ni dívám poněkud z jiného úhlu, zejména na ty, kteří v ní válčili, zejména s ohledem na to, že se zúčastnila nejkrvavějších bojů PA v době druhé světové války – lužická operace. Tam se podařilo polským vojákům, vojákům polského původu a Sovětům v PA zadržet poslední velký německý protiútok této války.

Je třeba věnovat pozornost tomu, že 2. PA byla armádním tělesem zcela takticky odlišným od 1. PA, která vznikla z polských oddílů, které přišly ze SSSR. Formálně 2. PA vznikla 8. srpna 1944, avšak její faktický vznik byl započat 20. srpna 1944, vlastní výcvik začal 15. září 1944. Velitelem armády byl jmenován generál Karel Świerczewski – přezdívaný Walter (vojín v první světové válce, účastník VŘSR, Občanské války, vojenský poradce v době Občanské války ve Španělsku, generálmajor RA).

Již sám vznik tohoto útvaru měl složitý průběh. Počáteční plán na vznik tří polských armád komplikoval zejména nedostatek vojáků, což samo o sobě znemožnilo vznik 3. PA, už vznik 2. armády se kromě jiného potýkal se závažnými problémy personálními i ubytovacími a logistickými. Nedostávalo se doslova všeho, počínaje spodním prádlem, stejnokroji, výstrojí a obuví konče. Po dlouhý čas byla jedinou odlišností od civilistů dohola ostříhaná hlava. Samotné formování 2. PA probíhalo na územích značně zdevastovaných bojovou činností, se slabou infrastrukturou, což způsobovalo velmi vážné problémy se zásobováním.

Největší zpoždění způsoboval fakt, že byl velký nedostatek kvalifikovaných poddůstojníků a důstojníků. Ti, kteří byli k dispozici měli navíc nízkou úroveň dosaženého vzdělání. U pěchoty bylo 31 % důstojníků mladších 25 let a ani ne polovina z nich měla střední vzdělání, u poddůstojníků byla situace ještě horší – střední vzdělání mělo sotva 6 %.

I přes vyhlášenou mobilizaci přetrvával nedostatek vojínů pro  doplnění úplného stavu jednotek. Je třeba mít na paměti, že mnoho mladých lidí bylo činných v hnutí odporu a nemělo zájem se dekonspirovat před „Rudými“. Značné procento vojínů pocházelo jednak z hnutí odporu, a to konkrétně z prosovětské Armády Ludowe, oproti tomu vojíni z antisovětské Armády Krajowe  vstupovali do řad armády pouze pod pohrůžkou.  Přihlásilo se také 6000 předválečných důstojníků ze zálohy i z povolání, ale do služby jich bylo zařazeno sotva 4000. V této situaci sovětští občané odvelení do PA tvořili: 47 % důstojníků, 5% poddůstojníků a 4,5 % vojínů z celkových počtů (většina z nich postrádala polské kořeny avšak po válce zůstali v Polsku). Citelný nedostatek vojenských specialistů, mimo jiné zejména tankistů, způsoboval, že do sestavy PA, v souladu s rozhodnutím sovětské vlády, byla včleněna v únoru 1945 celá 16. dnovská  tanková brigáda, doplněná do plného početního stavu polskými záložníky (byla nazývána „Brigáda vlků“). Samohybné dělostřelectvo tvořily čistě sovětské jednotky, kterým bylo přiděleno číslo polského pluku.

V lednu 1945 měla armáda pouze 59 % předepsaného počtu důstojníků, 66 % poddůstojníků a 98,5 % vojínů, i přesto bylo rozhodnuto, že část jednotek se od 7. ledna zúčastní bojových operací na frontě. Faktický početní stav armády činil 69 895 vojáků, z toho 8 113 důstojníků, 290 podporučíků,  16807 poddůstojníků, 44 685 vojínů, kteří disponovali 1 229 děly a miomety, 140 tanky a samohybnými děly, 22 obrněnými automobily, 2 875 automobily a traktory a 7 038 koňmi.

Můj děd byl vojákem z povolání v hodnosti podporučíka podhalaňské jednotky (horské jednotky z Karpat, součástí stejnokroje byl jako pokrývka hlavy typický klobouk polských horalů - pozn. překladatele). V září 1939 jako důstojník bránil tzv. rumunské předmostí, a to jak před Sověty, tak před Němci. Kdyby se dostal do rukou RA, jistojistě by skončil s prostřelenou hlavou v Katyňském lese (místo v nynějším Bělorusku, kde bylo popraveno na  20 000 polských důstojníků a inteligence – pozn. překladatele). Jedna část zmíněných bojujících horských oddílů padla do německého zajetí 25. září 1939. Co je zajímavé, tehdy velmi pomohla i náhoda a skutečnost, že jejich jednotka byla internována na polském území v církevní internátní škole, kterou ještě před vstupem do armády dědeček studoval. Z toho pramenící dokonalá znalost prostředí mu umožnila útěk s kamarádem již první noci. Dědečka se nepodařilo dopadnout po celou dobu války a tak se jako důstojník z povolání účastnil hnutí odporu, přičemž největší problém mu dělalo zbavit se svých zjevných vojenských návyků. Nejen, že 10 let chodil v uniformě a navíc  měřil 190 cm, proto  se musel  prokazovat dokumenty bývalého vojenského lékaře (shodou okolností měl také tuto kvalifikaci). Ovšem jednoho dne, naštěstí již po osvobození, byl zcela náhodou poznán na ulici komunistickým činovníkem, který okamžitě informoval patřičné úřady, že se zde skrývá předválečný důstojník. Od tohoto okamžiku byl již pro konspirační činnosti podzemního hnutí nepoužitelný a samozřejmě se „dobrovolně“ přihlásil do nové PA.

Někteří tvrdí, že Polákům je vrozena schopnost improvizace, což se ukázalo při vystrojování 2. PA, kdy bylo masově použito všechno, co se dalo získat. Byly přebarvovány německé kořistní tkaniny, ze nichž byly následně šity blůzy a kalhoty stejnokrojů. Také se často používaly německé výstrojní součástky, ovšem až po odstranění insignií. Obecně se užívaly německé blůzy všech střihů, vyjma maskovacích. Velmi populární bylo mezi vojáky nošení kabátů a kožené obuvi. Právě nedostatek obuvi byl největší slabinou při vystrojování armády. Branci byli velmi často vysíláni na frontu ve vlastním oděvu, mnohdy značně obnošeném. Obecně rozšířené bylo nošení německých opasků, nábojových sumek a bodáků, přičemž je nutno dodat, že přezky těchto opasků byly „denacifikovány“ tím, že byly odbroušeny svastiky, nebo byl na jejich místo připevněn polský orel. Armáda mimo sovětských zbraní používala také zbraně kořistní (velké popularitě se těšily zejména MG 42). Ve značném měřítku byly také užívány dopravní prostředky,dodané v rámci smlouvy Lend and Lease, zejména těžká technika, jako např. obrněné transportéry Universal Carrier, nebo M-17 a také nákladní automobily Studebaker, Dodge a osobní Willys. Mimo zmiňovaných problémů a nedostatků  se museli vojáci 2. PA potýkat s poslední německou ofenzívou této války. I když některé jednotky byly na frontě  již od ledna, hlavní síly až od února a  nikoliv bez logistických problémů, byly přesunuty na západ a podřízeny 1. běloruskému frontu. Jejich hlavním úkolem mělo být zabezpečení křídla na poznaňském směru  během válečných operací v Pomořansku. Z důvodu rychlého zničení německých sil v březnu bylo rozhodnuto o včlenění 2. PA do 1. ukrajinského frontu. Počátečním úkolem polských jednotek bylo krýt útok na Wroclaw , nebo se přímo zúčastnit bitvy o město, což definitivně uspíšilo rozhodnutí o použití 2. PA v berlínské operaci. Jednotky armády byly přesměrovány na úsek fronty u Nisy, kde na začátku dubna vystřídaly sovětskou 13. armádu. Na tomto úseku bylo započato s realizací lužické operace s cílem prolomit německou obranu na čáře lužické Nisy – úder ve směru Budyšín – Drážďany a zabezpečit jižní křídlo frontu útočícího na Berlín. Jádro armády tvořilo 5 divizí pěchoty (5., 7., 8., 9., 10.) , dělostřelecká divize (2.), divize protiletadlového dělostřelectva (3.) a tanková brigáda (16.).

Útok 2. armády začal 16. února a zpočátku se vyvíjel podle plánu, prolomil německou obranu na Nise a následně na řekách Weisser Schöps a Schwarzer Schöps. Nepodařilo se však získat potřebnou rychlost postupu a teprve třetí den operace byla prolomena poslední obranná linie a motorizované jednotky došly k řece Sprévě, přičemž se podařilo vytvořit malá předmostí na jejím západním břehu. Současně se však ukázalo, že  uskupení armády nedokáže úspěchu využít. Na pravém křídle se 10. pěší divize nadále nacházela ještě za Nisou, mezi 7. PD usilující o průlom klíčové pozice Rietschen – Steinabach a 5. PD útočila na západ ve směru Heidenager – Neudorf, kde se objevil výběžek a mimo to na styku s jižním sousedem (sovětská 52. armáda) na západě od Kodersdorfu vznikla asi 20 km  mezera, v níž útočila německá 20. tanková divize. Z důvodu nedostatku záloh bylo třeba pozastavit  útok 1. tankové sboru a 8. PD na Drážďany, jednotky musely dva dny provádět obranné boje vykoupené značnými ztrátami. Maršál Koněv současně trval na pokračování v útoku na Drážďany, naneštěstí další postup na západ z nedostatku koordinační činnosti však vedl k celkovému roztříštění celistvosti armády, v důsledku čehož došlo k roztažení polských divizí na délku 50 km a tím k praktickému rozdělení svazku na tři oddělené skupiny. Na pravém křídle v prostoru Spreefurt vznikl 40 km výběžek, do kterého vnikly německé síly zpoza Nisy (615. divize zvláštního určení  a 545. divize lidových granátníků a také části divize pancéřových granátníků „Brandenburg“). Bohužel velení ignorovalo také signály o německých protiútocích na jihu, v důsledku kterých 52. armáda přešla prakticky do obrany. Toto umožnilo německým silám se přeskupit a začít již 19. dubna s protiúderem na levé křídlo vojsk útočících ze směru od Görlitz. Hrozil průnik velkého množství německých sil do týlu celého frontu. K hlavnímu střetnutí došlo mezi Budyšínem a Nisky, místo bylo dobyto Němci, kteří zde odolali i polskému protiútoku, narychlo staženým 1. tankovým sborem z prostoru Drážďan. Nejtěžší ztráty v bojích utrpěla 5. PD (přišla i o velitele) a 16. tanková brigáda. Polské jednotky, které se nacházely na tomto úseku byly donuceny přijmout boj s výrazně oslabenými početními stavy, navíc došlo k přerušení zásobovacích tras a spojení prakticky přestalo fungovat.

Teprve takový tragický vývoj situace zviklal dosavadní úmysl maršála Koněva, který převelel na jih 5. gardovou armádu. Boje na tomto úseku fronty pokračovaly prakticky do konce dubna. 2. PA byla napadena jednotkami ze skupiny armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, které byly poslední částí na záchranu Berlína. V 17. armádě a 4. tankové armádě převažovaly elitní německé jednotky: divize tankových granátníků „Brandenburg“, dvě divize tankového sboru „Hermann Göring“, 2.  a 10. tanková divize SS, bojovala tam také 600. pěší divize (HiWi) složená z bývalých sovětských zajatců. Celkově německá strana disponovala cca 50 000 vojáky, 300 tanky a 600 děly. Vrtochy válečné štěstěny způsobily, že to byla právě 2. PA, která právě tímto krutým způsobem ukázala svou bojovou hodnotu. Jejím vojákům se dostalo příležitosti bojovat s odhodlaným protivníkem v nejobtížnějších podmínkách, často v obklíčení - byla to bitva vojáků, které se zúčastnili úplně všichni, včetně  štábních a  týlových jednotek,dokonce i dělostřelectvo šlo  jako pěchota do útoku. Navzdory špatnému velení a nedostatku materiálního vybavení  to bylo hrdinství prostých vojáků, které zastavilo Němce.

Dnes již víme, že fatální chybou celé operace byl útok na nezmapovaného protivníka a špatné velení na úrovni štábu armády. Nejen, že velení nedocenilo skutečnou sílu německých jednotek ve směru útoku, ale také na jihu a východě od tohoto směru. Osudově se podepsalo také nezdravé soupeření a řevnivost mezi veliteli 1. ukrajinského a 1. běloruského frontu v období tzv. „vstupu  do Berlína“. Maršál Koněv delší čas nevěnoval pozornost svému levému křídlu a tento nedostatek koordinace činnosti mezi 2. PA a sovětskou 52. armádou vedl k tomu, že se 52. armáda ocitla hluboko v týlu. Naneštěstí generál Świerczewski, který chtěl „konečně“ dobýt velké město, jakým byly Drážďany, vrhnul všechny své síly vpřed, aniž by disponoval zálohami, čímž způsobil roztažení jednotek, ztrátu kontaktu mezi jednotkami a odkrytí jižního křídla. „Walter“ byl prostě zcela neschopný velitel, jak  mnohokrát předvedl na bojišti. Podle názoru svých vlastních důstojníků byl alkoholik a sukničkář. Poválečná komunistická propaganda nám jeho osobnost podsouvala jako hrdinu, který „kulkám neuhýbal“, smutnou pravdou však je skutečnost, že byl obyčejně příliš opilý na to, aby se bál a za chyby velitelů vždy platí svojí krví prostí vojáci. O tom s jakou zuřivostí probíhaly boje tvrdí oficiálně uváděné ztráty 2 . PA, které činily 18 232 vojáků, z toho 4 902 padlých, 10 532 raněných a 2 798 nezvěstných (přičemž musíme brát v úvahu, že informace o tak velkém počtu nezvěstných je odvozena z údajů, uváděných v době, kdy se některé jednotky ještě nacházely v obklíčení). Celkové ztráty činily přibližně 22 % stavu armády. Po dobu operací jednotky 2. armády ztratily také 57 % obrněných vozidel a také 20 % děl a minometů. V průběhu bojů v oblasti Klitten (22. dubna 1945) ve výše uvedené brigádě „Vlků“ zůstalo jen 5 bojeschopných strojů a stovka tankistů! Mezi mrtvé byly též započítány oběti německých zločinů, jako například 300 vojáků zastřelených v okolí obce Horka - ranění a zdravotnický personál z transportu raněných, nebo také bezprostředně po zajetí zavražděný brig. gen.  Aleksander Waszkiewicz, velitel rozdrcené 5. PD. Je třeba vzít v úvahu, že na dva týdny krvavých bojů v Lužici připadlo asi 27 % z celkových ztrát, které utrpěla polská armáda na východní frontě za celkových 20 měsíců na frontě (od října 1943 do května 1945).

Poslední epizodou bojové činnosti 2. PA ve druhé světové válce byla účast v pražské operaci od 4. do 10. května 1945. Úkolem polských sil bylo zajištění východního křídla 1. ukrajinského frontu na čáře Meissen – Praha. Útok začal 7. května a v průběhu třech dnů polské jednotky postoupily o 100 km a dosáhly oblasti Mělníka (pozn. překladatele : Čelo průzkumných jednotek dosáhlo okraje Prahy v prostoru Kobylis).

Můj děd byl velitelem spojovací roty 25, pěšího pluku 10. pěší divize a za účast v bojích byl vyznamenán stříbrnou medailí „Zasłużony na Polu Chwały“.

Co je zajímavé 5. samostatný oddíl samohybného dělostřelectva, včleněný do struktury 6. PD, obdržel bojovou techniku teprve v dubnu 1945, konkrétně 1 ks Pz.Kpfw. IV Ausf. J, 3  - Hetzer, 3 – StuG 40 Ausf.G a také Sd.Kfz 251 Ausf.D.

 

 č.1

 

  

            č.2

 

 

  č.3

    

č.4 

 

Obrazová příloha : 1. polský voják v německé

                                       důstojnické blůze s polským značením

                                   2. vojáci polské armády s německými MP40

                                   3. voják vpravo má německý opasek

                                  4. voják vpravo má vyznamenání Válečný kříž,

                                       má na sobě německou blůzu M36 

                                       s polským značením . 

..................................................................................................................................................................................

 

Tank T-34/85 - proč byl právě takový?                    Milan Kopecký

 

Tento článek byl součástí přednáškového semináře Východní fronta 1917-1945 pořádaném KPV ARMUS a byl prvně publikován ve sborníku Východní fronta v roce 2007 

 

Podobně jako v případě T-34/76, stává se často i T-34/85 předmětem nejrůznějších hodnocení. Poměrně frekventovaný přístup vychází z poznání, že každé bojové vozidlo charakterizují v první řadě tři prvky – pancíř, palebná síla a pohyblivost. Porovnáváním prostých tabulkových hodnot zvoleného stroje s hodnotami, příslušejícími skutečným či potenciálním protivníkům pak lze dojít poměrně rychle a snadno k určitému závěru. Ale právě na příkladu T-34/76 se tento postup ukazuje jako velmi nedokonalý, neboť stroj, který v roce 1941 tabulkově čněl vysoko nad německými Pz. III a Pz. IV, trpěl mnoha nedostatky, které takováto zjednodušená teorie nedokáže kvantifikovat a jež jeho bojovou hodnotu v mnoha případech prudce snižovaly.

Pro objektivní zhodnocení jakékoli konstrukce je tedy nutné se seznámit i s dalšími okolnostmi, zejména s tím, jaké byly úkoly vozidla jako takového, za jakých okolností bylo jeho výkonů dosahováno, zda byly v daný okamžik vůbec racionálním způsobem využitelné a které kvalitativní i kvantitativní faktory je nějakým způsobem ovlivňovaly. Jaký tedy opravdu T-34/85 byl a proč takový byl?

Myšlenkový základ modernizace T-34/76 vycházel z teorie, popsané profesorem Akademie mechanizace a motorizace Rudé armády genmjr. N. I. Gruzděvem v dokumentu „Stav tankové techniky v době války“. Gruzděv projekty „supertanků“ nepovažoval za reálné a pokládal za nutné dosáhnout jen „normálního stupně převahy“. Tento pojem nebylo možné vyjádřit číselnou hodnotou, ale vyjadřovala ten fakt, že protivník k tomu, aby získal bojovou techniku se stejnými takticko-technickými daty, může (či nemůže) modernizovat svá obrněná vozidla. K překonání „normálního stupně převahy“ musely být zavedeny zcela nové typy.

Gruzděv zároveň ale považoval za hrubou chybu, když by dosažení „normálního stupně převahy“ provázel pokles objemu výroby. Upozorňoval na to, že jakkoli dobře vyzbrojený a obtížně zranitelný tank může být překonán díky lepším manévrovacím schopnostem či číselnou převahou atd.

Při volbě typu tanku je kromě požadavku, aby překonával protivníka výzbrojí, pancéřováním a manévrovacími schopnostmi, nutné též zvážit i ekonomické možnosti a výrobní kapacity daného státu. Jen tak mohou být vlastnosti typu dosaženy i v kvantitativně.

Pokud nastává nutnost tanková vojska přezbrojit, musí být dodrženo, že jeho hlavní smysl spočívá v tom, aby se nepřátelská technika stala neplnohodnotnou a protivník musel sám přezbrojit a tím načas, ale výrazně zmenšil dodávky pro svá bojující vojska. Jestliže během procesu vlastního přezbrojování přezbrojí i nepřítel, pak nelze svůj krok považovat za naplněný.

K vlastní technické realizaci Gruzděv podotkl, že jen takové konstruování, jaké využívá již praxí ověřených a vyzkoušených agregátů, zabezpečuje rychlý přechod k sériové výrobě. Nový tank s novými agregáty znamená nedokonalý výsledek s mnoha problémy ve výrobě.   

Můžeme tedy usuzovat, že nasazení modernizovaných a zcela nových německých středních tanků v létě roku 1943 bylo vyhodnoceno tak, že Němci ještě nedosáhli „normální stupeň převahy“ a že vzniklou situaci bude možné řešit modernizací T-34.  Toto řešení podpořily i zkušenosti z vývoje T-34/76, který probíhal paralelně s vývojem některých agregátů, což ve shodě s teorií  přineslo řadu problémů, řešených v řádu měsíců, či dokonce let. V neposlední řadě na „miskách vah“ rozhodoval i objem velmi dobře zorganizované výroby, který v případě rekonstrukce bylo možné udržet téměř beze změny.

 

Co se týká úkolů středního tanku Rudé armády v průběhu „Velké vlastenecké války“, základní popis jejich teoretického určení nalezneme v rozkazu lidového komisaře obrany J. V. Stalina č. 325 „O bojovém použití tankových a mechanizovaných svazků a útvarů“ z 16. října 1942, který se stal základní  teoretickou osnovou  nasazení tanků na frontě a ve velké míře ovlivnil další vývoj tankových vojsk Rudé armády a tím pádem i požadavky na používanou bojovou techniku.

Podle rozkazu č. 325 tedy přímou podporu pěchoty při útocích na důležité obranné úseky, pochopitelně nasycené protitankovým (PT) dělostřelectvem velkých ráží, zabezpečovaly samostatné tankové pluky, příp. brigády. V letech 1942-43 proto vznikaly samostatné průlomové pluky těžkých tanků, vyzbrojované těžkými tanky KV, v pozdějších letech IS, formované kromě pluků i do těžkých tankových brigád.

Po dokončeném průlomu prvních linií nepřátelské obrany byly na hlavních směrech nasazeny tankové sbory, vyzbrojené středními tanky, s cílem rozdělit nepřátelská uskupení a obklíčit je. V této fázi už bylo jádro protivníkovy PT obrany značně narušeno, či zcela zničeno. Rozkaz jednoznačně definoval jako prvotní cíl protivníkovu pěchotu a vysloveně zakazoval navazovat přímý boj s nepřátelskými tanky. Výjimku činil pouze při zjevné vlastní převaze. Základním protivníkem nepřátelské obrněné techniky bylo PT dělostřelectvo, pouze v případě značného výskytu protivníkových tanků mohla být část vlastních tanků proti nim nasazena.[1] Jádro sil sboru tehdy zabraňovalo tomu, aby se nepřátelská pěchota spojila s tanky, nebo pěchotní jednotky od tankových odřezávala. 

Jako poslední se do boje zapojily mechanizované sbory, vyzbrojené taktéž středními tanky a disponující značnou silou motorizované pěchoty, které dále rozvíjely úspěch a samostatně  pronásledovaly nepřítele, přičemž vlastními silami překonávaly případné další protivníkovy linie, tentokráte již neopevněné a do příchodu hlavních sil vlastní pěchoty obsazovaly a držely důležité objekty. Zároveň zabraňovaly spojování protivníkových sil.

V opačném případě, tedy při průlomu nepřátelských sil do vlastních obranných linií se podle rozkazu č. 325 tankové a mechanizované sbory staly nástrojem masivního protiútoku z hloubky obrany, tedy mimo prostor dosahu protivníkova dělostřelectva.

S postupem doby, zejména při vzniku tankových armád, byl rozkaz mírně modifikován, ale základ zůstával stejný. Jeho aplikace se pochopitelné projevila takových dobových materiálech, jako „Krátký technický popis tanku T-34“ z r. 1943, který uvádí že: „Tank je určen k ničení nepřátelské živé síly, dělostřelectva, různých palebných postavení, dopravních prostředků a tanků. Podobně se vyjadřovala i učebnice „Tanky – konstrukce a výpočty“, vydaná v r. 1943 Akademií mechanizace a motorizace Rudé armády - „Střední tanky mají ničit živou sílu, palebné prostředky pěchoty a v některých případech dělostřelectvo a tanky.

  

Vzato technicky, T-34/85 vznikl modernizací již zastarávající „šestasedmdesátky, od níž převzal pochopitelně základní koncepci s motorovým a převodovým oddělením v zádi korby. Při zachování této koncepce, kombinované s výrazně skloněným pancířem čela i boků, mohla být bez výrazných zásahů do konstrukce korby instalována věž o největším vnitřním světlém průměru věnce 1570 mm, která dovolovala instalaci kanónu maximálně ráže 85 mm, jak ostatně ukázaly i nepříliš úspěšné pokusy s verzí T-34/100. I délku kanónové hlavně obecně limitovala koncepce vozidla s věží umístěnou výrazně vpředu. Při překonávání překážek povahy terénních vln, příkopů a podobně osádka musela věnovat zvýšeno pozornost polohy hlavně vůči terénu a předcházet případné kolizi. Často raději tankisté otočili věž do polohy „6 hod“. 

Ve směru výzbroje byl modernizační potenciál „třicetčtyřky“ tedy zcela využit. I když instalace 85 mm kanónu měla zvýšit i šance v boji s nepřátelskými tanky, prvotní úkol – boj s nepřátelskou pěchotou – stále přetrvával. V tomto směru plnil ZIS-S-53, resp. D5-T či S-53 své poslaní velmi dobře, protože střela používaného tříštivého granátu OF-365K o hmotnosti 9,54 kg obsahoval 750 g TNT. Pro srovnání, 75 mm tříštivotrhavý granát německých středních tanků Pz. IV a Pz. V „Panther“ vážil pouze 5,75 kg, z čehož na náplň výbušninou připadlo 660g. Tříštivý granát „pětaosmdesátky“ tedy poskytoval velmi reálnou možnost vyřadit obsluhu nepřátelského PT kanónu  jediným výstřelem. 

Při střelbě proti obrněným cílům však není rozhodující pouze hmotnost granátu, ale i jeho úsťová rychlost, které určují tzv. úsťovou energii.[2] Ta u kanónu ZIS-S-53 dosahovala 300 tm, čímž podstatně převyšovala úsťové energie výzbroje T-34/76 (kanón F-34,145 tm) a Pz. IV finálních verzí (kanón KwK40/L48, 205 tm), ale ještě nedosahovala hodnoty výzbroje „Panthera“ (kanón KwK42/L70, 345 tm) a „Tigeru I“ (kanón KwK36/L56, 350 tm).

Prosté porovnání výkonů hlavní výzbroje T-34/85 a v letech 1944-45 nejpočetněji vyráběného německého středního Pz. V „Panther“ sdělí, že „pětaosmdesátka“ byla svým podkaliberním granátem schopna na 0,5 km zdolat 100 mm pancíř skloněný 30° od vertikály, Pz. V „Panter“ pancíř o tloušťce 151 mm. Na bojišti ale situace vyhlížela podstatně jinak, protože naprostý nedostatek wolframu, resp. karbidu wolframu, z nějž se zhotovovala jádra podkaliberních granátů, vedl k tomu, že Němci tuto munici v podstatě přestali vyrábět. V roce 1944 tak počet sovětských tanků, vyřazených všemi druhy podkaliberní munice, klesl na pouhá 3%. Převaha výkonu německého podkaliberního byla granátu víceméně teoretická. Naproti tomu podkaliberní granáty BR-365P obsahovala zásoba munice T-34/85 standardně, byť pro jejich užití platila poměrně přísná pravidla.

U protipancéřového střeliva se tabulkové výkony lišily už méně, kanón ZIS-S-53 dokázal na 1 km překonat 85 mm pancíř skloněný 30° od vertikály, KwK42/L70 o tloušťce 108 mm. Je potřeba si ale uvědomit, že hodnoty nebyly pochopitelně měřeny podle stejné metodiky, takže se podmínky pro uznání jevu, považovaného za průstřel zákonitě lišily. Zatímco sovětské zkoušky uznávaly průstřel tehdy, bylo-li nalezeno za zkušební deskou více částí projektilu než 75 – 80% jeho původní hmotnosti, německé zkoušky uznávaly průstřel při hodnotách nižších[3] což pak způsobovalo nárůst výsledné síly prostřelené desky o cca 10%, někdy i více. Také odolnost desky, z níž byl zhotoven zkušební cíl se pochopitelně lišila a způsobovala „neporovnatelnost“ hodnot. Skutečný rozdíl ve výkonu protipancéřového střeliva byl menší, nejvýše 10-15% a zhruba odpovídal poměru hodnot úsťových energií.

Jak sovětské, tak i německé protipancéřové granáty byly plněny hexogenem, dvakrát silnějším než TNT, takže při průstřelu způsobovaly v uzavřeném prostoru větší škody. Německá náplň u 75 mm granátu obsahovala pouhých 20g, sovětské 85 mm střelivo byl naplněn 50g. 

V předchozích odstavcích uváděny výkony protipancéřové munice na vzdálenost 1 km, což byla právě ta vzdálenost, na kterou se v letech 1944 a 1945 většina soubojů tanků s tanky a PT kanóny odehrávala. Tvar trajektorie této délky odpovídal přímce a proto umožňoval jednoduché přímé míření po cíli o výšce 2,5 m. Vzdálenost pro přímý (vodorovný) výstřel na  tento cíl odpovídala u T-34/85 právě 1 km, u Pz. V byla o něco málo větší, ale nepřekračovala 1,5 km.

Na větší vzdálenost se z přímkové trajektorie stávala balistická křivka a granát dopadal na cíl shora. Při takovéto střelbě se pak používá metoda „vidlice“, tedy postupných oprav podle toho, zda granát cíl přeletěl či k němu nedoletěl. Plně vyhovuje při střelbě na nepohyblivý cíl, ale rychle jedoucí terč je i pro zkušeného mířiče těžkým oříškem a vedly k neúměrně velké spotřebě střeliva. Nakonec i německé tankové eso se 150 vítězstvími poručík Otto Carius, bojující na Pz. VI „Tiger“, považoval 900m za optimální vzdálenost pro palbu na T-34/85.

Teorii „vodorovného výstřelu“ prakticky ověřili vědci z NII-48, kteří v roce 1944 na bojištích 1. ukrajinského frontu a 1. běloruského frontu prozkoumali 166 T-34 zasažených granáty ráže 75 a 88 mm a dospěli k závěru, že 75mm kanóny vedly palbu nejčastěji ze vzdáleností 100 – 700m a 88mm kanóny ze vzdáleností 400-1100m.

Tuto skutečnost potvrzují i odpisové protokoly, zhotovované techniky tankových rot a praporů na v boji ztracená vozidla. Kromě všeobecných údajů o tanku jako takovém (výrobní čísla korby a motoru, počet odpracovaných motohodin) zachycovaly ve většině případů i způsob, kterým byl stroj vyřazen z boje. Udávala se ráže kanónu a vzdálenost, z jaké byla po vozidle vedena palba. I když je nutné přiznat, že tento údaj do jisté míry závisí na pozorovacích schopnostech účastníků boje, případně ohledání bojiště po skončení akcí, má poměrně vysokou vypovídací hodnotu. Autoři knihy měli k dispozici více než pět desítek rusky psaných protokolů, sepsaných techniky 1. čs. tankové brigády v době ostravské operace. Žádný z tanků nebyl zničen na vzdálenost větší než 800 m, přičemž minimální nalezená hodnota pro PT či tankový kanón byla 150 m. V průměru se pohybovala okolo 500 m.

Při vedení palby se do určitou měrou projevoval i způsob, kterým byla poháněna věž . U T-34/85 to byl elektromotor, v závěrečné fázi války již značně spolehlivý a fungující i při nepracujícím motoru. Omezení se skrývalo pouze v kapacitě akumulátorů. U Pz. V byla věž  otáčena hydraulicky, takže pracující motor byl nutnou podmínkou, navíc rychlost otáčení závisela na otáčkách motoru, což sebou vleklo i jistý demaskující efekt. T-34/85 měl navíc celkem dobře staticky vyváženou věž, takže při ručním pohonu s ní bylo možno otáčet do náklonu 10º, zatímco věž „Panthera“ díky velmi masivnímu štítu kanónu bez příslušné protihmoty umožňovala ruční pohon jen do 5°.

Poměrně zajímavý se jeví problém úsťové brzdy. Ta sice umožňuje zkonstruovat méně mohutné brzdovratné zařízení, takže nezaplněný objem ve věži tanku či bojovém prostoru SHD vylepšuje pracovní podmínky, ale po výstřelu způsobuje i to, že tlak plynů nesměřuje pouze dopředu, ale i do stran, čímž se v létě podstatně více víří prach a v zimě zase sníh, čímž se snižuje rychlost palby, protože osádka bojového vozidla musí počkat, až se částice usadí, nebo změnit stanoviště. Právě u posledních verzí a typů německých tanků (Panther II, Pz. IV/70, Hetzer, Jagdtiger) v závěru války je patrný příklon brzdu nepoužívat, tak jak tomu bylo na právě T-34/85. Absence úsťové brzdy znamenala i lepší podmínky pro často převážený tankový výsadek.

Pancéřová ochrana se oproti „šestasedmdesátce“ také zvýšila, ale omezila se pouze na věž, což může vyvolávat otázku, proč nebyly zesíleny čelní partie korby. Vysvětlení je poměrně jednoduché – při pokusném odstřelování T-34/76 bylo zjištěno, že zatímco čelo korby odolává 75 mm protipancéřovým granátům z kanónu KwK 40 ve směru podélné osy tanku od vzdálenosti 800 m, je přední strana věže mnohem méně odolná a teoreticky může být prostřelena na více jak trojnásobnou vzdálenost.

Kromě toho v únoru 1944 provedl ředitel ústavu NII-48 A.S. Zavjalov společně s výzkumníkem G. N. Kapyrinem pečlivě připravené srovnávací zkoušky, kdy kanónem KwK 40 jako jakýmsi etalonem ostřelovali korbu „Panthera“ a T-34. Výsledek zkoušky ukázal, že korba „Pantheru“ byla ze 100 pokusů prostřelena v 77 případech, korba T-34 za stejných podmínek v 87 případech. Závěr zkoušky byl jednoznačný - nepříliš rozdílný počet průstřelů rozhodně neodpovídal značně rozdílné síle pancíře.

Jak tedy vyplývá ze shora uvedených skutečností, byla zcela logicky veškeré hmotnostní rezerva (cca 1500 kg ) využita na pancéřování věže, nyní zhotovené z vylepšeného materiálu 71L. Zvýšením síly čela na 90mm a boků na 75 mm tak odolnost masky kanónu a střední partie čela  věže dosáhla stejné úrovně jako přední stěna korby, skloněné boky se staly mnohem odolnějšími a odkázaly odolat nejen zásahu 75mm granátu z Pz. IV, ale dokonce i Pz. V z malých vzdáleností a to až do úhlu 25º, protože projektil po nich sklouzl. Kritický zůstal pouze malý prostor pod hlavní, který se nezbavil funkce lapače střel, které směřoval na věnec věže. Horní čelní pancíř korby si zase zachoval citlivé místo v podobě na něm umístěného řidičského příklopu. Jestliže by se konstruktéři snažili přesunout poklop na stropní desku korby, musel by být snížen úhel horního pancíře čela korby na cca 45º, čímž by bez zvýšení tloušťky znatelně klesla odolnost čela, se zvýšením tloušťky na 60 mm, což je minimální ekvivalent stávajících 45 mm a 60º bez započítání rozdílu balistického chování projektilů na čelní pancíř), by zase narostla hmotnost o 600 kg (300 kg zesílení čelní desky, 300 kg zvětšení plochy střechy a boků) a tím pádem i tlak na vysoce zatížená přední pojezdová kola. Popisovat změny na stanovišti řidiče jsou zcela nad rámec této práce. Postup rekonstrukce tímto směrem zkrátka při zachování stejné odolnosti korby by těžko vyvážil jedinou novou výhodu v poloze příklopu.

Pasivní bezpečnost tanku oproti starším verzím posílila nejen popsaná instalace věže se silnějším a kvalitnějším pancířem, ale určitě se ještě významněji zvýšila i rozdělením dříve kumulované funkce velitele a střelce z jednoho na dva muže a též instalací periskopů MK-4, který v případě velitele umožňoval přehlížet celý obzor a střelci a nabíječi skýtaly také slušnou možnost pozorování, protože do celých 360º chyběl pouze sektor stíněný velitelskou věžičkou.

Poznamenejme, že kvalita pancéřování německých tanků všech typů se od jara 1944 naopak prudce snižovala. Způsoboval to naprostý nedostatek legovacích prvků, především molybdenu, ale i chromu a niklu. Desky se pak stávaly tak křehkými, že se nezřídka po zásahu několika tříštivými granáty do stejné oblasti tříštily. Podobně se po takovýchto zásazích uvolňovaly i svary.

Pravděpodobnost přežití tanku na bojišti ovlivnilo i určité zlepšení jízdních vlastností, a to i přesto, že celková hmotnost opět narostla. O výrazném zlepšení tedy pochopitelně mluvíme v případě, že se jednalo o exemplář vybavený pětistupňovou převodovkou. Ta kromě lepších pracovních podmínek řidiče-mechanika snížila zejména dobu a jí odpovídající dráhu akcelerace na maximální rychlost a to z 65s/697m na 45s/483m (i když údaj platí pro zkušební T-34/76, na němž byla provedena měření, poměr byl u T-34/85 podobný). Kromě toho se zvýšila cca o 10% průměrná pochodová rychlost po polních cestách. Zvýšení spolehlivosti nové převodovky způsoboval odlišný a citlivější způsob zařazení rychlosti a pochopitelně i nové materiály hřídelí (od ledna 1944 ocel 12X2N4A, od konce roku 1944 20X2NČA).

Jestliže na části T-34/85, vyrobených v Závodě č. 183 zůstávala stará převodovka, bylo tomu tak proto, že obráběcí cechy této továrny nedisponovaly v potřebné míře stroji (zřejmě frézkami) na výrobu ozubených kol. Pětistupňové převodovky dodávaly podstatně lépe vybavené kooperující podniky ČKZ a UZTM, v té době se zabývající pouze výrobou těžkých tanků a středních a těžkých samohybných děl. Nová převodovka byla totiž o něco náročnější na obráběcí časy, například  pracnost při produkci hřídelů se zvýšila ze 168 u čtyřstupňové na 179 hodin. I přesto, že v Nižném Tagilu obráběči pracovali na výrobě starých převodovek, dělo se tak při stoprocentním využití času - ve třísměnném provozu bez přestávek na oběd.

Ke zlepšení spolehlivosti došlo i u motoru V-2, který už v letech 1944 a 1945 nepřipomínal pohonnou jednotku s tragickou životností 100-150 normohodin, jak tomu bylo v době stěhování závodů za Ural. Na konci roku 1944 výrobce garantoval 250 hod., ale při dostatečné kvalifikovaném zacházení při provozu bylo běžné dosahovat průměrné životnosti 350- 400 hodin, jak tomu bylo například u tankových brigád 1. GTA na jaře 1945.

Motoru v první řadě prospěla výměna původního vzduchového filtru typu „Pomon“, vyžadujícího údržbu po každé půlhodině provozu za typ „Cyklon“, resp. „Multicyklon“, kde se doba zvýšila na čtyřnásobek, což znatelně usnadnilo povinnosti řidiče-mechanika, i když k ideálnímu stavu mělo daleko. Samozřejmě se s výměnou filtrů o něco zvýšila i účinnost.

V roce 1943 byl dořešen i zprvu nedostatečně dimenzovaný vodní chladící okruh a instalován chladič oleje, čímž mohl být výkon motoru využíván naplno po delší dobu i v letních měsících. Poddimenzovaným chlazením trpěly v létě i německé tanky, například „Panthery“, jejichž osádky si do konce války mohly o chodu motoru na plný výkon po delší dobu mohly nechat pouze snít.

Dílčí a na první pohled nepostřehnutelná zlepšení se objevila i na různých částech pojezdové skupiny. Na pojezdová kola se nyní vulkanizovaly pryžové obruče, vyráběné z kvalitnější americké suroviny, zesíleny byly i jejich disky. Ačkoli byly hmotnostní rezervy konstrukce téměř vyčerpány, zvýšená hmotnost vozidla se nijak výrazně neprojevila v dojezdu, který s doplněním paliva z vnějších nádrži činil 400-420 km, což tank jakoby přímo předurčovalo pro hluboký průnik za linie nepřítele a akce v jeho týlu.

Někdy bývá pokládána spíše teoretická otázka, zda „christieho“ zavěšení pojezdových kol nemohlo být u T-34/85 nahrazeno zavěšením na zkrutných tyčích, značně zlepšující jízdní komfort. Prvotně by to znamenalo zásah do konstrukce korby, vedoucí i k úpravě vnitřního vybavení (uskladnění střeliva), a zmenšení objemu bojového prostoru. Nejvážnějším důvodem proti změně zavěšení bylo to, že výroba zkrutných tyčí je technologicky složitá, drahá a náročná na přesnost. Vnitřní vady lze v materiálu lze odhalit pouze zkouškou rentgenem, vyžadující speciální pracoviště, což v té době nebyl ani v německých továrnách běžný standard. I když zkušenost z německé i sovětské strany fronty ukázala, že zvláště u lehkých a některých středních a těžkých tanků je toto konstrukční řešení skutečně na místě (Pz. II a Pz. III, T-70, řada IS), musíme si uvědomit, že se zde kombinovala buď nízká hmotnost vozidla se srovnatelnou rychlostí, či se jednalo o stroj sice těžší než T-34/85, nicméně mnohem pomalejší. U Pz. V, kde se skloubila relativně nemalá hmotnost s rychlostí, došlo k tomu, že výsledné vysoké namáhání zapříčinilo vysoký výskyt poruch. Složité konstrukční provedení pojezdové skupiny Pz. V pak způsobovalo časově i odborně náročnou opravu, v bojových situacích i neproveditelnou.

Torzní zavěšení se tedy pochopitelně objevilo až na T-44, který byl za války vyráběn pouze v omezené sérii a akcí na frontě se neúčastnil, takže potíže s vývojem i technologií  mohly být řešeny za optimálnějších podmínek.

 

I když T-34/85 nebyl zcela ideální stroj, velmi dobře plnil všechny úkoly, pro které byl prvotně zkonstruován. V závěru války si uchoval stále vynikající pohyblivost a jeho kanón umožňoval vést v terénu tehdejšího válčiště boj na obvyklé vzdálenosti se všemi tehdy existujícími německými tanky a samohybnými děly s výjimkou vozidel nejtěžších kategorie (přes 60t), ke kterým se musel přiblížit z boku. Pancéřování i přes některé nedostatky dokázalo „pětaosmdesátku“ chránit ve velké části standardních bojových situací. Tank ale především vynikal fantastickou technologičností konstrukce, která byla téměř ideální pro velkosériovou výrobu i nenáročností obsluhy a snadností oprav. T-34/85 byl zkrátka takový, jaký tankisté a technici Rudé armády v závěrečném období 2. světové války potřebovali a jaký dokázali používat a udržovat. Proto není divu, že 18000 T-34/85 zhotovených za posledních 16 měsíců 2. světové války u tří finálních výrobců, představuje srovnatelné číslo s celkovou produkcí všech podniků nacistického Německa (pochopitelně s přispěním továren v okupovaných státech střední a západní Evropy), které dohromady za roky 1944 a 1945 dokázalo při mobilizaci dostupných sil vyprodukovat pouze o něco více než 23 000 tanků a samohybných děl všech typů.

 

Milan Kopecký

 

T34/85 ze sérií vyrobených v roce 1944, areál Darkovičky

Pohled na bok dalšího stroje dává představu o možnostech velikosti věže na vozidlech této koncepce 

  

Nebezpečná zóna se na věži nacházela pod hlavní kanónu a na korbě v okolí řidičova příklopu

 

[1] Německý přístup byl v této otázce zcela opačný. Např. podle slov genplk. Heinze Guderiana je „nejnebezpečnější nepřítel tanků jsou tanky protivníka. V případě jejich výskytu na bojišti se jakékoli další boje přeruší a všechny prostředky se využijí k jejich zničení.  

[2] Podle současných ruských údajů je úsťová energie v této publikaci udávána v tm (tunometry). Např.  300 tm odpovídá 3 MJ.

[3] Podrobněji viz M. Svirin: Artilerijskoje vooruženije sovětskich tankov 1940-1945 (viz seznam literatury)

...........................................................................................................................................................................................................................................................................

 

NĚMECKÁ VÍCEÚČELOVÁ KARBIDOVÁ SVÍTILNA

1.ÚVOD

Neobvyklá lucerna, mající sloužit různým účelům v oblasti je nyní v použití německé armády. Svítilna ( viz.obr.) je vyrobena téměř výhradně z plastu, s několika díly ze zinku, hliníku a skla. Je zcela demagnetizována. Ačkoliv je odolná proti všem povětrnostním podmínkám, použité materiály jsou méně trvanlivé nežli ocel nebo mosaz a Němci připouštějí, že musí být ovládána s péčí.

Nejpozoruhodnější rys tohoto kusu zařízení je jeho přizpůsobivost pro různé účely. Hlavním prostředkem osvětlení je acetylén (karbid), ale může být nahrazen i svíčkou. Svítilnu je možné utlumit, nebo zcela zatemnit pomocí zinkových clon. K dispozici je speciální čelní sklo s otvory pro osvětlení referenčních bodů. Kruhová clona zároveň umožňuje regulaci množství světla. Zinkové clony reflektoru mohou být vloženy do drážek po stranách svítilny a tím ji zatemnit. Když nejsou používány, tyto clony se uloží do kapsy v zadní části svítilny. Červené nebo zelené skleněné tabulky mohou být vloženy do přední části svítilny kdykoliv je potřebné barevné světlo, jak po předem domluvené signalizaci.

Pro každou svítilnu se vydává sada náhradních dílů.

 

2. MNOHOSTRANNÉ VYUŽITÍ

Německá armáda má mnoho použití pro karbidové svítilny. V návodu k použití, který je součástí každé náhradní sady jsou rady jak svítilnu používat.

a)      Pro osvětlení personálu a zařízení přístřešků, včetně podzemních krytů

b)      Pro osvětlení v malých kancelářích, komunikačních centrech a improvizovaných ubytovacích místech.

c)      Pro osvětlení v uzavřených vozidlech

d)      Pro čtení mapy, kompasu atd.

e)      Pro práci v tunelu, není li bezpečné použití obyčejné lampy z důvodů možné přítomnosti výbušných plynů (rukojeť je vybavena háčkem pro práci tohoto druhu)

f)        Pro železniční personál

g)      Jako signální svítilna ženijního vojska

3. ZPŮSOB PROVOZU KARBIDU

a) Kulatý podstavec karbidového pouzdra, který slouží také jako základna svítilny, se naplní malými hrudkami karbidu až do výše tří přírub na vnitřní straně. Potom se stlačí perforovaným krytem, který je vybaven spirálovou pružinou ( obrácenou vzhůru). Po těchto přípravách je naplněný karbidový kontejner pevně přišroubován do svítilny. Je důležité se ujistit, že gumová podložka je na místě. Pokud po delším používání závity na karbidovém kontejneru vyschnou, měly by se lehce namazat.

b) Stavěcí šroub s odkapávací jehlou ve středu zinkové nádoby musí být pevně utažen. Plochý šroubovací uzávěr na jedné straně zásobníku vody se pak odšroubuje, nádoba na vodu se vrchovatě naplní a šroubovací uzávěr se našroubuje zpět.

c) Stavěcí šroub se nastaví na stupnici jedna do leva. Plyn je produkován kapáním vody do nádoby s karbidem. Tento plyn proniká rovnoměrně přes hořák.

d) Plamen by měl být vysoký asi 1/3 palce a měl by hořet bez syčení. Je li to nutné, stavěcím šroubem na přívodu vody je možné plamen regulovat.

e) Jedno naplnění vodou umožní lucerně hořet podobu nejméně 8 hodin, pokud jsou výše uvedené pokyny pečlivě dodržovány

f) Po použití musí být části, které přicházejí do styku s karbidem pečlivě očištěny.  Pokud se tak nestane, bude životnost svítilny a intenzita plamene snížena.

g) Před uložením by měla být svítilna zbavena vody. Stavěcí šroub by měl být dobře naolejovaný.

4. VADNÉ HOŘENÍ

a) Pokud uniká plyn mezi lucernou a karbidovým kontejnerem, je pravděpodobné, že gumová podložka nebyla umístěna správně na karbidovém kontejneru, nebo že nádoba sama o sobě nebyla pevně přišroubována do svítilny.

b) pokud lucerna prská, měl by se drážkový šroub na odkapávacím systému mezi vodou a lucernou dotáhnout pomocí šroubováku. Tento šroub má malou gumovou podložku.

c) Je li hořák ucpaný, musí být vyčištěný speciálním čistícím kolíkem stanoveným pro tento účel. Jakýkoliv únik vzduchu by měl být uzavřen. Pokud se vkládá nový hořák, měly by jeho závity být namazány těsnící látkou, která je součástí sady v náhradních dílech.

5. PŘÍSLUŠENSTVÍ           

Náhradní díly – sada  obsahuje sedm svíček, dřevěné pouzdro s kolíky na čištění hořáku, velkou gumovou podložku pro karbidový kontejner a dvě malé podložky pro utěsnění odkapávacího systému, plastové nádobky naplněné  vzduchotěsnícím přípravkem, plastovou nádobku  se „ Stauffer“  mazivem , šroubovák, extra postranní panel a navíc přední panel ( oba z čirého skla), červený čelní panel , zelený čelní panel a návod k obsluze.

Překlad Zdeněk Beneš Kid

Inteligence Bulletin June 1944

.............................................................................................................................................................................................

 

 

VOZY A KÁRY V ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDĚ V ROCE 1938

Přestože prvorepubliková Československá armáda věnovala nemalé úsilí mechanizaci svých jednotek, při podzimní mobilizaci v roce 1938 ještě stále převážnou část jejích  mobilních složek tvořily koňské potahy. Nešlo jen o jednotky trénu, ale také o větší část dělostřeleckých jednotek. Neblahý vliv měla na motorizaci armády francouzská vojenská doktrína, která význam motorizace značně zužovala.  Dále se zde projevoval značný vliv agrárníků, kteří od roku 1921 ovládali MNO. V podmínkách čs. Armády tato strana důsledně prosazovala chov a využívání koní a k řešení otázky motorizace armády postupovala velmi opatrně a konzervativně. Jeden argument zněl. Že armáda vydá ročně 120 – 140 mil. Kč pouze za píci pro své potahy a statkáři nemohou bez hospodářských otřesů takovou částku postrádat. Nebylo také uspokojivě řešeno zásobování pohonnými hmotami, v automobilovém průmyslu se odrážela i celosvětová hospodářská krize třicátých let a své sehrála také snaha státu o uchránění železniční dopravy před automobilovou konkurencí. Do podzimu 1938 tvořilo mírovou organizaci dělostřelectva 21 lehkých dělostřeleckých pluků, z 17 hipomobilních a 4 motorizované, 14 hrubých dělostřeleckých pluků, z toho 10 hipomobilních , 4 těžké dělostřelecké pluky motorizované, 4 jezdecké částečně motorizované pluky, 4 motorizované pluky protiletadlové speciální dělostřelecké jednotky a 7 automobilních praporů dělostřelectva. Nedůslednosti v motorizaci armády se plně projevily právě v období podzimní mobilizace 1938, kdy MNO s hrůzou zjistilo, že i přes zmobilizování civilních automobilů byla potřeba nákladních aut kryta pouze z 50 – 70 % a je nutno uvažovat o urychleném nákupu nákladních automobilů z USA. K tomu již v důsledku Mnichovské dohody nedošlo.

Že tato situace nebyla v Evropě ojedinělá dokladuje příklad armády německé,která zahájila ruské tažení v červnu 1941se šesti sty tisíci koni. Ještě v roce 1944 píše Hartman Knappe, velitel dělostřelecké hipomobilní baterie ve své knize Soldat, že na počátku války měla jeho baterie čtyř 105 mm kanonů ke každému dělu čtyři koně, další koně tahali muniční vozy, polní kuchyni, vozy se zásobami a krmením pro zvířata a polní kovárnu. Baterie měla celkem 165 koní a 185 mužů, z toho tři vojáky starající se speciálně o zdravotní stav zvířat. Až teprve v srpnu 1943, po odzbrojení italských vojsk  se Knappemu splnil dávný sen a stal se velitelem mechanizované dělostřelecké baterie. Podle jeho slov byla v té době německá armáda v Itálii mechanizovaná na 100%, ve Francii na 60% a v Sovětském Svazu na 25%.Na tomto příkladu chci naznačit že u evropských armád, a to i velmi moderních jejich plná mechanizace zdaleka nepostupovala tak rychle a hladce , jak by bylo přáním.

  

Služební předpisy branné moci

 

K-II-6b NAUKA O VOZATAJSKÉM MATERIÁLU (vozy a káry)



MNO, čj. 34.512 přes. voj. 1926 - VV. 1926, čís. 44., čl. 462
 

§32.
Popis jednotlivých vozidel

V armádě se používá těchto vozidel:

  • A. vozu vz. 23
  • B. lehkého vojenského vozu
  • C. káry vz. 15
  • D. káry vz. 16
  • E. káry vz. 23
  • F. káry vz. 24 (pérovaná kára vz. 23) podle potřeby s vložkou pro minomet vz. 17 a truhlíky

Těmito vozidly jsou opatřeny pěchota, jezdectvo, technické zbraně, a část vozatajstva. Většina vozidel se však získává při mobilisaci podle zákona o válečných úkonech koupí nebo nájmem selských vozů.

§33.
Vůz vz. 23

Vůz vz.23 jest určen k dopravě střeliva, proviantu, zavazadel, raněných, dlouhého dříví a různých technických potřeb vojska. Vůz vz.23 jest opatřen buď plachtou nebo poklopem. Váží (s plachtou) 465kg a unese 1200kg. Rozchod kol je 110cm. U vozu vz. 23 se natírají dřevěné i železné součástky dvojím fermežovým nátěrem barvy khaki.

§49.
Lehký vojenský vůz

Lehký vojenský vůz je určen k dopravě střeliva, proviantu, zavazadel, raněných a různých technických potřeb vojska. Lehký vojenský vůz jest opatřen plachtou. Rozchod kol je 110cm. Váží (s plachtou) asi 355kg a unese 800kg. U lehkého vojenského vozu natírají se dřevěné součástky mimo kola karbolinem, železné černou fermežovou barvou a kola fermeží.

§57
Kára vz. 15

Kára vz. 15 jest určena k dopravě střeliva, proviantu, zavazadel a různých technických potřeb vojska. Váží prázdná 130kg, plocha dna je 0.6 m2 a vnitřní výška vršku 36cm, největší šířka káry 115cm; rozchod kol je 96cm. Dřevěné součástky se natírají karbolinem, železné černou fermežovou barvou. Káry vz. 15 jsou poměrně těžké a užívá se jich, dokud se nevypotřebují.

§62
Kára vz. 16

Kára jest určena k dopravě horských pecí neb jednoho těžce raněného. Prázdná kára váží asi 150kg, plocha dna je 0.92m2 a vnitřní výška vršku 30cm. Rozchod kol je 90cm, největší šířka káry 120cm. U káry vz.16 se natírají dřevěné součástky karbolinem a železné černou fermežovou barvou.

§67
Kára vz. 23
kára je určena k dopravě:

  • a) puškového střeliva vz. 93 a osvětlovacích raket
  • b) střeliva pro kulomet
  • c) ručních granátů
  • d) 1 těžkého kulometu >>Š<<, jeho součástek a nábojů
  • e) puškového střeliva vz. 23, vejčitých granátů vz. 21 a pistolových osvětlovacích raket
  • f) varnic
  • g) 9cm lehkého minometu vz. 17 a 2 truhlíků

K ochraně nákladu je kára opatřena plachtou. Prázdná kára váží 96kg, plocha dna je 0.5m2, vnitřní výška vršku 30cm. Rozchod kol je 88cm, největší šířka káry 120cm. Únosnost káry max. 200kg. Kára s vložkou, upravená pro dopravu 9cm lehkého minometu vz. 17 a 2 truhlíků, váží 112kg. Dřevěné i železné součástky káry se natírají dvojím fermežovým nátěrem barvy >>khaki<<.

§73
Kára vz. 24 (pérovaná kára vz. 23)

Kára vz. 24 jest určena k dopravě téhož materiálu jako kára vz. 23 a je k ochraně nákladu opatřena plachtou pro káru vz. 23. Prázdná kára váží 113kg, s vložkou pro dopravu 9cm lehkého minometu vz. 17 a 2 truhlíků 129kg.

 

 

vůz vz.23

 

 

Lehký vojenský vůz

Kára vz.15

  

Kára vz.16

 

Kára vz.23

 

 

Kára vz.24

Text Z.Beneš Kid

Z uvedeného předpisu scanoval a vypsal Ing Vít Pažourek Vip v únoru 2003

.........................................................................................................................................................

 

 

 

 

 

 

TOPlist