DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 26.12.2012 09:49:15 

Kidarmy - vojenská historie 1939 - 1945

Granáty a miny
Granáty a miny...
 
GRANÁTY 
 

HISTORIE

Historii ručních granátů můžeme vysledovat až daleko do minulosti. Prakticky již s vynálezem střelného prachu v Číně se začalo experimentovat s náložemi v bambusových trubkách zapalovaných knotem a vrhaných do nepřátelských řad. V Evropě jsou první zmínky o ručních bombách z počátku patnáctého století . Největší rozmach se dočkaly v době napoleonských a prusko-francouzských válek. Zvláště vybraní, silní a urostlí muži – granátníci,  měli brašnu s dutými litinovými koulemi plněnými střelným prachem. Ve zvláštním plechovém pouzdře na bandalíru jim hořel doutnák a jejich jediným úkolem bylo dostat se co nejblíže k nepříteli a zasypat ho ručními granáty. Modernizací vojenské výzbroje a taktiky se tento způsob boje stal neefektivní a oddíly granátníků se transformovaly do elitních gard a strážních jednotek. Ruční granáty upadly nadlouho do stagnace. Je zajímavé že ruská armáda, jinak velmi konzervativní a zkostnatělá korupcí a byrokracií jako první v Evropě si uvědomila význam ručních granátů v moderní válce a začala jim věnovat náležitou pozornost. Možná že zde hrála svou roli i zkušenost z americké občanské války, kde byly granáty v omezeném množství použity, každopádně se na ruské straně objevily v Krymské válce a to k nepříjemnému překvapení turecké, francouzské a anglické expediční armády. Byla to ale až rusko – japonská válka v letech 1904-5 a zvláště boje o Japonci obklíčený přístav Port Artur, kde po sobě ve spleti zákopů a pevnůstek vojáci obou stran vrhali granáty komerčně zavedené i improvizované, v zákopech na koleně vyráběné ze starých plechovek a prázdných nábojnic. Účinnost granátů v zákopovém boji neunikla evropským armádním činitelům, kteří tento konflikt napjatě pozorovali jako diváci na zkušebním polygonu. A byli to právě Němci, kteří vstoupili do první světové války s vybavením desítek tisíc ručních granátů, které přišly vhod ve chvíli kdy fronta beznadějně ustrnula ve spleti zákopů a drátěných překážek. Speciální oddíly německých vrhačů granátů- sturmtruppen, s vakem plným náloží, v prsním pancíři a beze zbraní se vrhali vstříc nepřátelské palbě kryti jen střelbou spolubojovníků a svými granáty čistili cestu úderným oddílům. Velikost ztrát si jistě každý dokáže představit. Ostatní účastníci konfliktu nezůstali dlouho pozadu a různorodost typů ručních granátů používaných v v tomto konfliktu jde do desítek. Také desing začal hrát velkou roli. Granáty byly kulového tvaru, poměrně malé, vhodné pro boj v zákopech, velké válce na ničení kulometných postavení z dálky, oválného tvaru kde se mnohdy začaly praktikovat prvky povrchové předfragmentace, ale vyskytovaly se i tvary diskové nebo krychlové. Zatímco na počátku války ještě převládal zápal pomocí doutnákové šňůry, postupně se přecházelo na třecí časové zapalovače a ke konci konfliktu již mnoho granátů mělo časový zápal roznětkou.Samozřejmě se s technologickou lavinou objevily i granáty puškové, zprvu improvizované, vyráběné z běžných typů ručních granátů, brzy již vojáci dostávali továrně vyráběné typy i se speciálním nástavcem.

V meziválečném období nastala poměrně stagnace vývoje. Mocnosti unavené válečným konfliktem nijak nemodernizovaly svoji vojenskou výzbroj a tak se většinou pouze modernizovaly staré osvědčené ( někdy i neosvědčené ) typy. Tato situace trvala až do konce dvacátých let, kdy sílící Německo začalo opět hrát určitou roli ve světové politice. Československá armáda jako jedna z prvních a nemnohých zavedla do své výzbroje také typy nárazových ručních granátů, vz.21 a vz.34. V Sovětském Svazu byla situace téměř stejná jako jinde ve světě. Ve výzbroji bylo několik typů z období první světové války, ve dvacátých letech došlo k modernizaci typu 1914 , v polovině třicátých let se začaly objevovat nové, progresivní typy. Svou úlohu zde sehrálo i objevení nových, vysoce účinných výbušnin. Také boj s tanky , zbraní která prodělávala bouřlivý rozvoj, si vyžadoval novou účinnou zbraň pro pěšáka. Protitankové granáty však ještě neměly kumulativní efekt, jejich účinek spočíval ve velkém množství výbušniny. Sovětský svaz nastupoval v červnu 1941 do války s Německem s několika základními typy. Nejvíce rozšířený F-1, dále RGD33, protitankový RPG40, modernizovaný typ z první světové války RG1914/30. Z puškových granátů to byl protipěchotní Djakonov vz.33 . V průběhu roku 1941 přibyl protitankový kumulativní granát VPGS.vz.40 a RPG vz.41. Ve skladech bylo údajně shromážděno určité množství plynových granátů z let 1914-18 typu 1917, ale ten se nikdy na bojišti neobjevil.                              

Granát je v podstatě duté těleso, nejčastěji kovové, naplněné výbušninou, která se přivede k výbuchu pomocí zapalovače. V průběhu druhé světové války se občas nejprve sověti, ke konci války i Němci uchýlili k improvizacím vynucenými nedostatkem vhodných surovin, takže na sovětské straně můžeme vidět varianty F-1 s tělem z keramiky i cementu, u Němců plné granáty lité z výbušniny Nipolit, granáty s tělem z betonu, skla a podobně.Granát působí podle svého určení buď střepinovým účinkem, nebo tlakovou silou výbuchu. U granátů kumulativních je hlavním účinkem směrovaný paprsek výbuchu. Granáty dělíme podle použití na obrané, útočné a univerzální, protitankové a speciální. Další rozdělení je podle zážehu, na typy časované, nárazové a univerzální, který slučuje oba způsoby.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

POZEMNÍ MINY

Obecně řečeno, miny jsou zařízení, která slouží k defensivním účelům a mohou být řízená nebo bezobslužná. Spektrum jejich provedení, účelů a konstrukcí je obrovské. V tomto pojednání se budeme zabývat minami pozemními, tedy protipěchotními ( PP), protitankovými ( PT), ke kterým můžeme zařadit také proti vozidlové a proti korbové miny a minami speciální konstrukce. Nedílnou součástí jsou minové rozněcovače.

 

 

Proti pěchotní miny

 

Jsou to malá zařízení, dnes většinou plastová nebo keramická, v minulosti vyráběná i ze skla, bakelitu, betonu, ale i dřeva. Obsahují minimální množství trhaviny k postihování pěchoty, nebo k teroru proti civilnímu obyvatelstvu. Dnešní konstrukce nemají za úkol zabíjet, ale mrzačit a odčerpávat tak materiální zdroje protivníka.

Dělí se na:

-         nástražné výstřelné ( claymore, mrud, apod)

-         nášlapné ( puk)

-         střepinové nášlapné ( ananas)

-         zápalné, fosforové a napalmové

-         výmetné šrapnelové

-         speciální

 

Nejnebezpečnější pro civilní obyvatelstvo jsou kategorie nášlapných a střepinových min. Ostatní kategorie používají většinou vojenské jednotky pro předem dané cíle.  Do zvláštní kategorie pozemních min můžeme zařadit ty, které jsou konstruovány například pro roznos letadel, helikoptér nebo dělostřelecké munice anebo různé kombinace, například šrapnel se sekundární náloží s bílým fosforem a sodíkem.

 

Protitankové miny. 

 

Používají se k ničení kol a pásů techniky. Většinou se jedná o velká kovová, plastová nebo keramická tělesa s několika kilogramy vysoce brizantní výbušniny uspořádané pro přímý nebo kumulativní efekt exploze. Pro moderní tanky znamenají obvykle jen zničení pásů, lehká vozidla jsou většinou zničeni. Díky velkému plošnému tlaku ( 20-80kg) potřebnému k iniciaci nepředstavují vážné nebezpečí pro pěší osoby. Samotná iniciace může být u moderních min také pomocí elektronického roznětu nebo sonická ( hluk motoru).

 

Protikorbové a protivozidlové.

 

Jsou to miny již moderní konstrukce, iniciované většinou právě elektronickým nebo sonickým roznětem. Jsou konstruovány většinou na principu směrového šrapnelu nebo konstrukce claymore. Jejich primárním účelem je ničení posádky vozidel. Od svých PP vzorů se liší v podstatě pouze energií, která je udělována střepinám nebo tělískům.

EOD:

V technické praxi EOD týmů pro jedno z nejzamořenějším území ( Balkán) se ujalo dělení min, které lépe vypovídá o jejich použití a vlastnostech. Podobný systém značení používá i munice z bývalého Sovětského svazu.

 

T- antitank                                                                            protitanková

P- antipersonel                                                                       protipěchotní

M- mine                                                                                 mina

M- magnetic  or metallic                                                        magnetická nebo kovová

A- antimagnetic or non metallic                                             nemagnetická nebo nekovová

R- fragmentation                                                                      střepinová, fragmentační

O- bounding                                                                           výmetná ( výstřelná,skákající)

D- directional                                                                           směrová

U- fuze/ fuze systém                                                               roznět, rozněcovač

T- traing                                                                                   cvičná

H- chemical action fuze                                                        chemický roznět

 

 

Hlavní směry vývoje minového materiálu

 

Soustřeďují se na:

  1. miny působící na celou šířku spodní části vozidel, kladené ručně nebo mechanizovaně, povrchové nebo zapuštěné
  2. protipěchotní střepinové miny, opatřené nástražnými dráty a kladené ručně nebo mechanizovaně na terén nebo umisťované v určité výšce nad terénem ( směrové)
  3. směrové miny s účinkem proti bočnímu pancíři, kladené ručně, povrchově, v určité výšce nad terénem
  4. směrové miny s účinkem proti hornímu pancíři, kladené ručně a perspektivně mechanizované nebo kladené na dálku, povrchové
  5. protivrtulníkové miny, kladené ručně a perspektivně mechanizované, povrchové, ničící cíle ze země nebo ze vzduchu  

 

Současné vývojové tendence v konstrukci min

 

-         zmenšování rozměru a stagnace hmotnostních parametrů

-         použití malých energetických zdrojů, umožňujících skladování na 10 let

-         zvyšování ničivého účinku ( u protidnových min 140-200mm)

-         použití nekontaktních rozněcovačů s jednoduchými nebo kombinovanými senzory

-         zvyšování inteligence rozněcovačů

-         způsobilost k použití v různých systémech kladení ( ruční, ukládací dálkové)

    za tímto účelem úprava min schopných pouze dálkovým kladením

-         zvýšení spolehlivosti funkce a bezpečnosti při skladování, přepravy i použití

-         větší odolnost proti mechanickému i elektronickému odminování

-         schopnost deaktivace po uplynutí předem nastavené doby a možnosti opětného použití

-         možnosti dálkového odpálení nebo zajištění jednotlivých min

-         standartizace konstrukčních řešení různých tipů

-         víceúčelovost k použití

-         modernizace starších typů k využití zásob ( aplikace elektronických rozněcovačů, zvýšení odolnosti proti odmiňování a bezpečnosti při manipulaci)

 

 

Země s nejvyšším počtem nášlapných min

Země

Počet

na 1 km2

Umístění

Egypt

23 000 000

23

hranice s Izraelem

Írán

16 000 000

10

hranice s Irákem

Angola

15 000 000

12

venkov

Afghanistán

10 000 000

16

celá země

Kambodža

10 000 000

56

venkov

Čína

10 000 000

1

ruská hranice

Irák

10 000 000

23

íránská hranice

Bosna a Hercegovina

3 000 000

60

celá země

Chorvatsko

2 000 000

36

celá země

Mosambik

2 000 000

3

venkov

Eritrea

1 000 000

11

etiopská hranice

Somálsko

1 000 000

2

etiopská hranice

Súdán

1 000 000

2

jih země

Ukrajina

1 000 000

2

stará bitevní pole

Etiopie

500 000

1

hranice s Eritreou a Somálskem

Jugoslávie

500 000

1

celá země

Jordánsko

200 000

2

izraelská hranice

Čad

100 000

3

severní hranice s Libyí

Rwanda

100 000

2

sever země

Vietnam

100 000

3

jih země

Zdroj : Úřad pro humanitární záležitosti USA

Země, kde není znám počet položených nášlapných min

Latinská Amerika

Afrika

Asie

Mexiko
Guatemala
Kuba
Honduras
Salvador
Kostarika
Kolumbie
Ekvádor
Peru
Falklandské ostrovy

Libye
Uganda
Burundi
Zimbabwe
Kongo (Zair)
Namibie
Západní Sahara
Mauretánie
Senegal
Guinea - Bissau
Libérie
Sierra Leone
Tunisko

Omán
Turecko
Libanon
Sýrie
Kypr
Jemen
Bělorusko
Arménia
Azerbajdžán
Tádžikistán
Barma
Mongolsko
Laos

Zdroj : Úřad pro humanitární záležitosti USA

 

 

Závěr:

 

Tradiční mina je stále považována za jeden z nejefektivnějších, nejdostupnějších a nejlevnějších bojových prostředků. I nadále proto pokračuje vývoj a modernizace minového materiálu i když s menší intenzitou než v 80.letech. Miny druhé generace začínají být používány v lokálních konfliktech a jsou vyspělými státy uvolňovány pro vývoz.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------