FRONTOVIK

Na webových stránkách www.197/thGuard.com  vyšel zajímavý článek pro všechny milovníky reenactingu kteří se zabývají sovětskou armádou WWII. Autor Daniel Welche zde popisuje denní aktivity prostého sovětského pěšáka , jeho stravu , život v zázemí i zábavu . Přinášíme upravený překlad .

Frontovik

Nejprve něco málo o termínu „ frontovik“. Je to slangový výraz obdobný anglickému „Tommy“. V Rudé armádě však tento termín označoval pouze opravdové veterány bojů , vojáky kteří již měli mnohé za sebou a značné zkušenosti s frontovými boji . „ Opravdový frontovik „ se říkalo veteránům od Stalingradu , Oděsy či Sevastopolu a dalších míst těžkých střetů . Těžko si mohl tento , svým způsobem čestný titul přivlastňovat veterán ze štábu či týlového zabezpečení . Podívejme se tedy na život sovětského frontovika v poli a začněme od běžného denního režimu . Budeme jej oslovovat prostě „ on „ , ačkoliv mluvíme li o pěchotě , mohla být stejně dobře i „ona“.

 Pokud měl nepromokavý stanový dílec , použil jej jako pláštěnku nebo spací podložku. Někdy jej s jedním nebo více druhy spojili v přístřešek nebo celý stan . Dobové manuály to  ukazují s použitím lana a tyče, většinou si vojáci nesli dílce sami spolu s  plášti podkovovitě stočené přes levé rameno ( aby v boji nepřekážely zalícení zbraně ) v tak zvaném bandalíru zavázané provazem nebo řemínkem. Fotografie postavených stanů mužstva jsou v sovětské armádě poměrně vzácné . Pokrývka – polní deka byla hnědá . Byly vydávány v posádkách a nebyly určeny pro polní použití. Předpokládalo se že se vojáci spokojí s dlouhými teplými plášti – šiněli . Pamětník : „Za studených nocí jsem sdílel plášť se svými válečnými druhy v bojových liniích . Mnoho jich už padlo . Tam vzniká to opravdové bratrství které tak dokáže svázat lidi .Cítíte se v teple a bezpečí s přítelem u boku. Tak co přihodí v příštích vteřinách ?“ Společný plášť se tak stal jakýmsi symbolem kamarádství. Vlastně se používaly pláště dva . Jako matrace  celty , rukavice – lambskiny ( se dvěma prsty pro umožnění střelby ) se vycpaly a posloužily jako polštář, pláště jako přikrývky . Tím ošumělejším se přikryjí nohy , do lepšího se zachumlá horní část těla. Oba vojáci se uvelebí na stejné straně. Jestliže mají to štěstí že mohou zout boty, strčí nohy každý do jednoho rukávu spodního pláště. Horní plášť se přetáhne přes ramena ,  jedno rameno do jednoho rukávu. Celkový výsledek je druh pohodlného a teplého spacího pytle. Pokud jsou noci chladné , plášť se přetáhne přes hlavu , jedna hlava do jednoho rukávu . A je li  třeba se ve spaní otočit, oba to musí udělat současně. A neklidný spánek pokračuje….

Když se On vzbudí, možná mu vybude čas na holení . V posádce a na počátku války se musel holit pravidelně, pokud byly dostupné holicí strojky. Ke konci už mnoho vojáků nosilo knírky , částečně jako znak mužnosti a částečně jako šetření v té době nedostatkových žiletek. Plnovousy nicméně zůstávaly raritou a byly k vidění jen mezi věkově starými vojáky. V armádě nikdy nebyli dost zkušení holiči, tak si vojáci při přistřižení vlasů a holení pomáhali tam kde nebyla žádná zrcátka sobě navzájem . Dohola oholené hlavy byl módní styl již před válkou a celou dobu jím zůstal. Bylo to praktické kvůli hygieně a vojákům to dodávalo nádech mužnosti a tvrdosti . Jestliže On spal svlečený , musel se obléknout . Nohy si omotá onucemi , nebo rusky „ portyanki „. Jsou to vlastně velké čtvercové kusy flanelové látky , které se umně ovinou kolem kotníků . Jsou teplé, pohodlné , nedřou ( když se to umí ) a dobře sají pot . Také ponožky se často nosily . Nefasovaly se . Civilisté pletli jako pomoc pro své vojáky miliony párů ponožek , rukavic a šál , které posílali na frontu a tam byly rozdělovány vojákům. Také tovární delegace někdy zavítaly do předních linií a přivezly dodávky zboží které vyráběly jejich závody .

Spodní prádlo bylo letní a zimní . Fotografie množství zajatců z počátečního období války ukazují letní prádlo v barvě khaki z lehké , možná lněné látky  . Volná vrchní trika s dlouhým rukávem a spodky podobné boxerským šortkám . Také se nosila bílá trika s dlouhým rukávem podobná ložnímu prádlu . Zimní prádlo bylo stejné , pouze z vatované nebo flanelové látky . Také kalhoty a blůzy se fasovaly letní a zimní . Letní byly z bavlny se syntetickými příměsemi , zimní vlněné se syntetickým vláknem , nebo prošívané , vatované . U těchto zimních doplňků se příliš nehledělo na standardizaci , důležitý byl účel a přibližně jednotný vzhled. Blůzy z dodávek Smlouvy o půjče a pronájmu se mírně lišily barvou a materiálem. Barva blůz – gymnasťorek a kalhot kolísala od světle zelené , přes tmavou zelenou , khaki nebo zemitou barvu . Například v gymnasťorka v Pattonově muzeu vyrobená v rámci dodávek Smlouvy o půjčce a pronájmu je v krásné standardní zelené – olivové americké armády .  Na blůzách mohly a nemusely být nárameníky . Asi na 30% fotografií z autorovi sbírky jsou sovětští vojáci v různých obdobích války bez jakéhokoliv označení nárameníky . Na hlavě On nosil pilotku , nebo také lodičku či šápku . Ve vnitřku měl obvykle v lemu schovanou jehlu a nit . Byl to obvyklý zvyk zkušených frontoviků . Teď , když má On nasazenou čapku a oblečenou uniformu , může se obout .Nosil buď vysoké boty z kůže a holenicemi z plachtoviny nebo koženkové náhražky , nebo holínky z dodávek o půjčce a pronájmu .Důstojnické holinky byly vždy celokožené a lepší kvality nežli boty pro mužstvo a poddůstojníky. Holínky dovážené od spojenců z USA v rámci  půjčky a pronájmu  byly různých vzorů , nejčastěji celokožené z hověziny . Také se mohli nosit kotníkové boty z Anglie  s šedozelenými ovinovačkami .  Opasek nošený přes blůzu byl různých vzorů a z různých materiálů . Kůže nebo plachtovina zesílená kůží , s jedním nebo i dvěma trny . Opasek s jedním trnem byl předpisový . Frontoviky také rádi nosili ukořistěné opasky německé , kvůli kvalitní kůži . Původní přezky obrušovali nebo označili přinýtovanou hvězdou , aby zmizely nacistické symboly . Opasek musel být dostatečně dlouhý , bylo třeba jej upnout i přes plášť nebo v zimě přes tělogrejku . Musel být pevný , nesl značnou zátěž. Všechny věci a potřeby které On neměl v batohu nebo gazovoj sumke byly upnuty na opasku . Nábojové sumky , granáty , bodák, polní láhev i jídelní kotlík . Všechny tyto výstrojní součásti byly tak často vyráběny z náhražkových materiálů , že se staly standardní záležitostí . Často On musel ještě nosit různé součásti skupinového vybavení , dělostřelecké granáty , minometné náboje  nebo munici pro kulomet .

Když je On ustrojen a připraven , je čas , pokud to situace dovolí na jídlo . Buď si vzal něco na místě z vlastních zásob , nebo se doneslo jídlo od polní kuchyně . Ta byla normálně tak 1km od přední linie a někdy se těžko dalo jídlo dopravit do pozic . Jinak se donášelo v kovovém termosu s popruhy . Do jednoho se vešla strava pro celou četu . Jídlo bylo často v termosu pohromadě, kaše , maso , vše smícháno dohromady . Pokud vojáci sehnali něco na místě , rozdělali se ohně a k vaření se používalo všemožné nádobí , erární i porůznu sebrané , takže často polní vaření se vzhledově i materiálně nijak nelišilo od podobného počínání za americké občanské války . Pro reenactment se dá použít téměř vše .

Příděly často zahrnovaly sči, druh zelné polévky a kaši vařenou z jáhel nebo pohanky . Toto byl odjakživa základ ruské rolnické kuchyně a staré ruské pořekadlo praví že „šči i kaša, piša naša“ , čili šči a kaše, strava naše. Typické doplňky byly čaj , kterého se vypilo velké množství a nikdy nesměl chybět , káva, pokud byla , makarony, chléb, suchary, solené ryby, masové konzervy , nakládaná zelenina a jiné . Při dlouhých pobytech v zákopech se často do jídla přidávaly sekané čerstvé kopřivy, ne pro chuť , ale pro značný obsah vitamínů . Velkou část stravy tvořily v pozdější době dodávky z Půjčky a pronájmu . Američané vypočítali, že celkem bylo dodáno do SSSR v rámci Lend – lease potravin pro 12 milionů mužů při spotřebě 250 gramů ( ½ libry )  na muže a den.  Nejčastější dodávky byla prášková vejce  zvaná Rooseveltova vejce ( jajca , Rusové používají stejný výraz pro vejce i varlata ), mouka, sušený hrách a fazole, cukr , masové konzervy ( lanchmeat ) , zelenina, olej, máslo, margarin, káva,sušené mléko , máslo  . Normální suchý příděl pro vojáky v poli byla klobása s chlebem nebo suchary . Přestože se vojáci stravovali lépe než civilisté , byli stále hladoví a stále sháněli potravu . Tato situace byla o to kritičtější když se armády rychlými údery příliš vzdálily svým zásobovacím týlům. V Německu bylo běžné rabování potravin na obyvatelstvu , neboť dlouhé zásobovací trasy nutily vojáky pomoci si sami . Zde měly výhodu ženy – vojáci , neboť nepůsobily oproti místní populaci takovým zastrašujícím dojmem , jako drsní frontoviky . Voják vařil a jedl ze všeho co se mu naskytlo . Z mísy , hrnce získaného kdekoliv, z armádních misek nebo jídelního náčiní ukořistěného němcům .  Jeho sovětská – standardní výstroj obsahovala malý , kulatý kotlík s držadlem. z plechu nebo hliníku. Používaly se i staré carské kotlíky , které byly stejného vzhledu , pouze materiálem byla měď.  Dalším typem v armádní standardní výstroji byla polní miska velmi podobná německé ledvině . Byly společně s ukořistěnými oblíbenější nežli kotlíky , protože byly dvoudílné a skladnější . Nůž a lžíci měl každý voják svoje . Nůž jaký se sehnal a lžíce civilní , kterou si přinesl na odvodní rozkaz sám z domova .Tomu se říkalo „ lžícový rozkaz „ . Později se zřejmě začaly vyrábět i zvlášť lžíce pro vojáky, neboť se ve starých zákopech dá často najít lžíce stejného typu, hliníková, vzadu rozšířená , jako standardní . Lžíci On většinou nosil zastrčenou v holínce , musela být vždy pohotově .

Jakmile se On najedl , mohl si zakouřit. Vojáci si obvykle balili vlastní cigarety, používajíce ten nejlevnější tabák, vlastně tabákový odpad – machorku ( doslovný překlad je „ tabák chudých „ ). Cigaretové papírky byly velmi vzácné , proto muži používali každý papír který se jim naskytl . Papír z plukovních novin , nalezené stránky knih a časopisů, obaly z konzerv….. . Tovární cigarety – papirosy se k nim dostaly jen zřídka. Tyto typicky ruské cigarety s dlouhou papírovou dutinkou ( pro lepší držení v zimě  v palčácích ) a krátkým cigárem se staly většinou výsadou důstojníků. Oblíbený cigaretový papír byl z Pravdy a Rudé Hvězdy  a mnoho vojáků preferovalo určitou značku novin . Šťastný voják mohl občas dostat příděl z oněch 987 tun cigaretového papíru dovezeného do SSSR spojeneckými dodávkami .Cennou kořistí byly německé cigarety které s oblibou kouřil generál Katukov. Pach machorky byl cítit ve všech podzemních krytech a vojenských vlacích, Alexander Werth se zmiňuje o charakteristické „ Ruské směsici vůní , složené z machorky, kožených bot, černého chleba a dušeného zelí“. Nedostatek tabáku měl neblahé účinky na morálku vojáků a dokonce během blokády Leningradu Werth poznamenal : „vojáci hrozně snáší nedostatek tabáku a vymysleli snad již všechny možné způsoby náhrady , takové jako jsou sušené javorové listy a podobně. Velení se zoufale snaží aby udrželo vojáky zásobené tabákem , který je základem pro dobrou bojovou morálku „ . Velmi málo vojáků souhlasilo s výměnou tabáku i za tak vzácnou věc jako byla čokoláda, kterou jako koncentrovanou potravu dopravovali do Leningradu letecky.  Vždyť dokonce i v boji si voják našel čas zakouřit . Slovy pamětníka : „ Když na mě jel poprvé tank ( německý ), byl jsem si jistý že to je konec světa, Bohu přísahám. Když začal pálit, pomyslel jsem si, je po mě ! Potom přijel blíž a já si řekl: To je konec pro něj , né pro mě ! Víte, mimochodem jsem si ubalil a vykouřil během té bitvy pět cigaret. Přiznávám že ke konci, nechci lhát  už né moc hezky , ale pět jich bylo . Když jste v boji a je trochu času, odložíte zbraň a zapálíte si cigaretu. Když je bitva, kouřit můžete. Co nemůžete je netrefit cíl. Protože potom si už nezakouříte…“.

Zápalky byly vzácné, ale existovaly. A to jako papírové trhací , tak v klasické formě dřevěných sirek . Častěji se ale používaly zapalovače v obvyklých dobových formách , nebo vyráběné v polních podmínkách z nábojnic a jiného dostupného materiálu v polních dílnách . Byl to dobrý obchodní artikl . Často byly vyzdobeny vyrytými vlasteneckými slogany , nebo jinými osobními nápisy. Na military burzách jsou vyhledávaným zbožím .

Jakmile On  zaopatřil svoje osobní potřeby, nastala mu běžná rutina u jednotky. Čištění a údržba zbraní , nikdy nekončící maskování , neboť Sověti neustále obnovovali svoji „ maskirovku“ výměnou čerstvého listí za zvadlé , vylepšování krytů , jejich odvodňování a podobně . Velitelé a političtí pracovníci vojákům stále vštěpovali nutnost ukrytí všech  aktivit před nepřítelem pokud jde o činnost vlastních jednotek . Samotné  Německé záznamy konzistentně odkazují na sovětskou kvalifikaci v maskování a svou vlastní neschopnost určit činnost nepřítele na taktické i operační úrovni . Často byla první známka sovětské přítomnosti až salva ručních zbraní a protitanková palba ze zdánlivě opuštěných a liduprázdných oblastí , doprovázená vybuchujícími německými vozidly . Velká snaha byla vydávaná na maskování obranných postavení , shromažďovacích prostorů a koncentrace vojsk . Kdykoliv se sověti přestali pohybovat , usilovně vše ukrývali a maskovali . Dokázali pod maskovacími sítěmi vybudovat celé ulice a městečka, které ze vzduchu vypadali jako osamocené venkovské chalupy .

Poté co On zajistil své pozice a dokončil údržbu výstroje a výzbroje , mohl být přidělen ke strážní službě, nebo být organizován na vojenské nebo politické školení . Mezi boji panoval v Rudé Armádě tvrdý výcvikový pořádek , od čety výše . Mohlo jít o nacvičování obsluhy z manuálu, nebo o tvrdé a složité taktické terénní cvičení  útočných skupin . Skupiny mívaly  vydánu ostrou munici a používaly ukořistěná německá vozidla a jinou techniku jako cvičné cíle . Tato cvičení se často vedla pod vedením zkušených frontovikov , kteří učili nováčky ověřeným metodám vedení boje ,co mohou čekat od nepřítele,  ukazovali ji slabá místa nepřátelských vozidel a nejlepší záměrné body . Jednotky často cvičily v místech která geograficky a charakteristicky nejvíce odpovídala místu jejich příštího nasazení , nacvičovaly zde obranu , průnik a průzkum oblasti kde měli zaútočit . Politické školení se skládalo z politické a mravní části . Mluvilo se zde o politické situaci ve světě, bojových úspěších Rudé armády , dávaly se zde příklady hrdinů a přijímaly bojové závazky . Osvětlovala se vlastní i nepřátelská válečná propaganda , promlouvali zasloužilí jednotliví vojáci , předčítaly se nejčerstvější zprávy ze zázemí a podobně . Tato školení vedl politický důstojník – komisař, nebo také politruk . Pokud v jednotce z nějakého důvodu nebyl , školení zajišťoval velitel jednotky, který tím obyčejně pověřil svého zástupce . Komisař – politruk sám byl technicky vzato zástupce strany a tím potažmo vlády s důstojnickou hodností. V prvním období války byla funkce komisařů spíše jako dohled nad velícím důstojníkem , který nemohl vydat žádný odpovědný rozkaz bez svolení komisaře . Měli velké pravomoci a mohli určovat a doporučovat tresty a výše postaveným důstojníkům zahrnující i popravy . Od roku 1942 však byly jejich pravomoce a výkonná moc omezeny na roly poradců a hlavní činnost těchto politruků se soustředila na výkon morálního a sociálního kurátora .  Během dne komisaři kontrolovali výkony a morálku vojáků, byli jim nápomocni při zodpovídání jejich dotazů, sledovali dodávky jídla a výstroje, pomáhali jim se psaním dopisů, snažili se o zlepšení jejich momentálních životních podmínek a politicky je formovali . Můžeme říci , že fungovali jako kaplani v moderních armádách . Zde je na místě se zmínit , že ačkoliv Stalin během války uvolnil oficiální vztah státu k církvi, vojenští kaplani se v RKKA nevyskytovali.

Po skončení denního výcviku – dnes bychom řekli zaměstnání , On mohl mít své osobní volno . Mohl dostat poštu z domova , nebo sám psát dopisy . Obálky byly během války těžko dostupné , tak lidé v poli i v zázemí prostě napsali dopis na kus papíru , služební personál jej po cenzurování složil do úhledného trojúhelníčku a odeslání z fronty bylo bezplatné . Také si mohl přečíst čerstvé noviny . Každá armáda, divize i pluk, někdy i prapor  měli své vlastní noviny tištěné na přenosných tiskárnách které se pohybovaly spolu se svou armádní složkou . Národní noviny byly také dodávány k vojskům , Pravda, Izvěstija, Komsomol , Rudá Hvězda byly distribuovány Národním komisariátem obrany. Tento tisk byl často předčítán na politických školeních a stranických schůzích . Divizní letáky byly podle potřeby vydávány i denně.

Frontové zábavní jednotky cestovaly od jednotky k jednotce a předváděly taneční představení , hudební koncerty , divadelní hry a parodie , promítaly filmy . Samotné jednotky někdy pořádaly výstavy a samotní vojáci se často bavili navzájem převáděním improvizovaných koncertů hudebních i pěveckých , nebo divadelním představením . Kromě gramofonů byly nejčastěji používané hudební nástroje kytary, balalajky, harmoniky a podobně.

Ačkoli vojáci často neměli příležitost ke koupeli i celé měsíce , ruská parní lázeň byla jedním z největších požitků unaveného a špinavého vojáka . Vojáci často stavěli stanové parní lázně , nebo si uzpůsobovali stávajíci budovy pro tento účel . Po koupeli obvykle následovala výměna prádla , nebo alespoň odvšivení . V Rudé armádě bylo povoleno 100 gramů vodky po návštěvě parní lázně, nebo po těžkém boji . Vodka i jiný alkohol byly často získávány všemi možnými prostředky a vojáci Rudé armády stejně jako vojáci jiných armád pili, kdykoliv byla příležitost . Sovětští frontoviky prosluli svoji vynalézavostí v improvizaci frontového pálení a úpravy všech materiálů, které jenom vzdáleně připomínaly líh.  Ukořistěný alkohol byl v Rudé armádě ( na rozdíl propagandě ) častější nežli oficiální , mimochodem velmi přísně přidělované , příděly vodky . Voják tak měl úsměvně větší možnost dostat se k německému koňaku, francouzské brandy či maďarskému vínu nežli ke své „ bramborovce „ . Kudy táhl , tam pil domácí pitivo .  Při udělování medailí a řádů byla v ruské a později i v sovětské armádě zachovaná tradice koupání řádu .  Nově udělená medaile nebo řád byly upuštěny do sklenice s vodkou , voják musel vodku vypít a vyznamenání bez použití rukou vzít mezi zuby a vyndat ze sklenky .

Ačkoli existovali oficiální vojenské kantýny, nemůžeme si je představovat tak jako v jiných armádách . I zmínky o nich jsou velmi kusé . Také jich nebylo mnoho , ale Rusové , od jak živa flámující a veselí lidé se v pohodě obešli bez nich a v poklidu se dokázali zabavit i jinak .

Tak Jemu skončil další den . Před sebou má opět  neklidnou a přerušovanou noc a zítra ….? Možná již další boj, noc beze spánku , dny plné vypětí touhy po vítězství …. .

Článek byl volně přeložen a upraven z výše zmiňované WWW stránky a doplněn vlastními doplňky a výklady a obrazovou částí .

Zdeněk Beneš Kid

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------